Stavíme metropole pro včely?

„Nic není v historii života stabilnější než změna,“ řekl před sto padesáti lety Charles Darwin. Nevím, zda si tento vizionář uměl představit, jak se jednou budou zvířata cítit doma ve městech, vodní svět bude plavat v obrovských akváriích a lidé budou žít ve vysokých mrakodrapech. Děsivé tempo dnes určuje rytmus našeho života. Zvykli jsme si, že vše se rychle mění: nová práce, noví přátelé, nová rodina i nové místo k bydlení.

Tyto změny jsou v posledních letech vidět i v Berlíně. Místo pronájmu luxusních kanceláří s několikaletou výpovědní lhůtou se mladí lidé sdružují v tzv. coworking places, které nabízejí stůl, židli a komunikaci s ostatními členy již od tří set eur měsíčně. Dnes jich v Berlíně najdete přes padesát a téměř všechny spolupracují s partnerskými domy po celém světě. Sbalit kufr a bez závazků být zítra někde jinde je premisou dnešní mladé generace. I bydlení nabírá nový, nám téměř neznámý směr. Příkladem budiž návrh bytového domu studia June14, který si u něj objednalo dvacet nových majitelů stavebního pozemku v Kurfürstenstrasse. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby v zadání nestálo, že byty mají být pokud možno bez vnitřních stěn a bez dveří. Zkrátka, komunitní bydlení. Ptám se majitele studia Sama Chermayeffa, zda myslí, že jejich dům bude jednou ukázkou pro bydlení v budoucnosti. „Ne, to si nemyslím. Ale začít uvažovat o takovýchto a podobných alternativách, to je směr, jakým se bude budoucnost ubírat.“

Richard Florida, populární americký ekonom a profesor urbanistiky, který měl velký vliv na plánování měst v posledních desetiletích, vidí dnešní situaci ve velkoměstech mnohem dramatičtěji. Ve své nové knize The New Urban Crisis – Nová městská krize varuje před zhoršováním městských struktur. Jako hlavní viníky vidí gentrifikaci a ekonomické nerovnosti. Ceny nemovitostí rostou razantním tempem a s tím souvisí i změna struktury obyvatel. Ne nadarmo zdvižené ukazováčky urbanistů dnes poukazují na sociálně-ekonomické změny ve velkoměstech, související s atraktivitou bydlení pro finančně silnou klientelu. Z atraktivních měst se stávají destinace pro bohaté důchodce a (často chudé) turisty. To těžce vyslovitelné slovo gentrifikace je obrácenou stranou ekonomického úspěchu metropolí a neznamená nic jiného než výměnu celých populačních skupin.

Svým způsobem do této rubriky patří i noví obyvatele Berlína – včely. Město se pro ně stává novým útočištěm hlavně z důvodu monokultur, pesticidů a neo-nikotinoidů, které se používají na venkově. Doposud 3000 včelstev se 150 miliony včel našlo nový domov na berlínských střechách, terasách, v zahradách, parcích a lesích, kde jsou přímo rozmazlovány celou řadou květin a mnoha druhy stromů. Kvalita medu z městské oblasti odpovídá kvalitě medu z venkova; v některých testech ji dokonce i předčí. Nekruťme hlavou, podívejme se opět do přírody. Jako součást strategie přežití umí včely z nektaru filtrovat škodlivé částice. Ale pesticidy až tak snadno vyloučit neumějí; a ty ve městě nejsou. Navíc městské včely těží z delšího tepla a nepřetržitého rozkvětu flory.

 

vcely_2

 

Avšak vraťme se k nám, k lidem. Na spokojené bydlení ve své čtvrti mají Berlíňané nepřeložitelný název – Kiez. Nikdy se nejedná o urbanistickou monokulturu, ale o mix bydlení, kanceláří, nákupních možností, umění, kaváren, restaurací, religiózních zařízení apod. Kdo řekne, že bydlí v Kiezu, znamená, že mu není lhostejné, kde žije. Aktivně se zajímá o dění ve svém okolí; dům pro něj nekončí na zápraží, ale patří k němu i ulice a sousední domy.

 

Ceny nemovitostí rostou razantním tempem a s tím souvisí i změna struktury obyvatel.

 

Ani bydlení v Praze není lidem lhostejné. Přesvědčili jsme se o tom při vyhodnocení Dotazníku k projektu goflorenc, který se týká revitalizace lokality Na Poříčí. Aktivní účast obzvláště mladých lidí, fundované názory k dopravě a zeleni, reálné náměty na vylepšení prostředí… vše odpovědi, které překvapily i odborníky, co nám s Dotazníkem pomáhali. Názory „neudělejte z ní druhou Pařížskou, nemyslete jen na turisty“, se táhly odpověďmi jako červená nit. Na zodpovědné úředníky čeká nelehký úkol. Umět si poradit s komplikovanou dopravou vyžaduje práci nejlepších odborníků, kteří zohlední jedinečnost lokality Na Poříčí danou i tím, že je v ní dodnes velká koncentrace původního obyvatelstva. A nejen to. Město zde vlastní několik domů; je na něm rozhodnout, co se s nimi stane. Prodat subjektu s nejvyšší nabídkou, aby zde vyrostl další hotel nebo kanceláře, či nechat ve svém vlastnictví a ponechat v něm byty cenově dostupné i těm méně zámožným lidem? Nepodaří-li se to, nebude za chvíli v centru města bydlet střední třida, ta, která chrání charakter města před monotónností a před vymřením běžného života z ulic.

Nebo jak zněl nedávno titulek v německých novinách FAZ v článku o problematice metropolí: Objekty ve vlastnictví státu jsou často prodávány za horentní částky, aby v nich vznikaly luxusní domy jeden za druhým. Je to nová buržoazní kultura, nebo zombifikace měst?

Revitalizace městských čtvrtí je zapotřebí. Je nutné k nim však přistupovat s citem a rozvahou. Nebát se investovat do odborníků, kteří mají zkušenosti, zapojit do řešení tamní obyvatele, poohlédnout se, jak se řeší podobná problematika jinde. Hluboká studnice doposud nevyčerpaných evropských dotací nabízí právě v této oblasti velké možnosti. A hlavně, nemít na mušce jen vlastní ambice, ale transparentní zájem o spokojenost lidí, kteří v dané lokalitě bydlí a pracují. S turisty i bez nich. Být vizionářem i s ohledem na další generace. Nelehký úkol…

 

Z  atraktivních měst se stávají destinace pro bohaté důchodce a (často chudé) turisty.

 

Nedávno jsem byla na komentované prohlídce domů v Potsdamer Strasse v Berlíně, která má s lokalitou Na Poříčí hodně společného. Obě jsou v srdci města, ještě stále mají zdravý mix bydlení, komerce i služeb, a přitom stále budí dojem periferie centra. V jednom se ale přece jen liší. Potsdamer Strasse je ulicí, kde stojí v jedné boční uličce ve dne v noci děvy na vysokých podpatcích v krátké sukničce. Jejich balkánští pasáci mají podle jasných pravidel rozdělenou ulici po čtverečních metrech. Na otázku, co na to vše říkají lidé, kteří zde bydlí, mi moje průvodkyně odpověděla: „Nedávno bylo setkání našeho sdružení na téma, zda chceme iniciovat petici, aby zde město prostituci vymýtilo.“ „A  výsledek?“ zeptala jsem se zvědavě. „60 procent bylo proti. Lidé mají strach, že kdyby prostituce z ulic zmizela, stouply by okamžitě ceny pozemků a bytů v našem Kiezu. A to přece nikdo nechceme.“

 

Autorka je zakladatelkou iniciativy goflorenc.

Vice info: www.goflorenc.cz

 

 

Text Danuše Siering Foto Anselmo Fox
Facebook Sdílej

4. 12. 2017

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Užívání cookies umožníte kliknutím na tlačítko souhlasím.

Více informací