Brutalistní InterContinental změní tvář

V prvé řadě brilantní architektura, která musí důstojně navázat na dílo ze šedesátých let. Tak charakterizuje svůj záměr Marek Tichý z architektonického studia TaK, které vyhrálo mezinárodní soutěž za účelem přestavby nepřehlédnutelné budovy pražského hotelu InterContinental. Její specifický výraz dosud většinou budil rozpaky, než obdiv. Nyní tento zvláštní skvost vybudovaný ve stylu brutalismu čeká zásadní proměna.

Podle vašich slov chcete svým projektem na rekonstrukci hotelu InterContinental zacelit „jizvu“ středové osy historické Prahy (most Svatopluka Čecha – ulice Pařížská – Staroměstské náměstí). V jakém slova smyslu?

Pro výstavbu hotelu Intercontinental byl na konci 60. let minulého století vybrán pozemek tehdy tak trochu zapomenutý v samém centru Prahy. Bylo to místo v asanačním plánu přestavby Starého Města určené pro budovu české univerzity, která se vlivem druhé světové války nikdy nepostavila, navíc rozšířený o prostor celého bloku obytných domů poškozených bombardováním a definitivně odstraněných právě až v souvislosti s výstavbou hotelu. Jedná se tak o plochu velice rozsáhlou. Architekti se tehdy rozhodli pro koncept domu, který bude sice v řadě detailů navazovat na měřítko a charakter navazující zástavby, ve své podstatě ale bude solitérem vykračujícím z uliční fronty ve všech směrech. Velkoryse založený hotel tak získal od okolních budov důstojný odstup, současně jím ale v řadě ohledů přetrhal historické vazby středověké i urbanistické, plánované v 19. století. Změnou politického uspořádání po roce 1968 se hotel přestal profilovat jako velkorysý manifest československé kultury a postupně upadal, měnil se a upravoval. Stejně tak ztrácely na původním určení a významu i navazující pozemky. Pohlédneme-li k řece, uvidíme na místě původní zahrady s terasou vinárny novodobý bazén a pozemek celkově zaplněný a z hlediska přístupu zcela uzavřený. Původně uvažované náměstí směrem k oblasti Na Františku zmizelo výstavbou sousedícího hotelu Prezident a průchod ke škole Curieových je dnes spíše stezkou odvahy přes zásobovací dvůr a vjezdovou rampu do budovy. A konečně, prostor mezi hotelem a ulicí Bílkova, který vznikl na střeše rozsáhlých podzemních garáží, snad nikdy nemohl sloužit jako volný veřejný prostor za který se vydává, protože ho devastuje téměř osm set metrů čtverečních rozlehlý ventilační objekt a zejména obslužné rampy garáží, které přetínají pěší průchod z ulice Pařížská. Plocha je dnes zaplněna nesmyslnými artefakty a také původní vize prosklené haly s krbem a navazujícím barem zanikla pod účelovými novodobými přestavbami. To vše vedlo k tomu, že plochy které měly vytvořit odstup a stát se pobytově zajímavými jsou pravým opakem. Dorazíme-li dnes na křižovatku Pařížská – Bílkova, jen steží budeme motivováni pokračovat až k mostu nebo dál na nabřeží. Hotel se od města vzdálil, oddělil a to je stav, který nazýváme jizvou.

Předpokládám, že váš projekt nazýváte Staroměstskou bránou díky jeho umístění či je tam ještě něco dalšího?

Názvem chceme připomenou význam místa, které bylo urbanisty uvažováno jako zásadní osa směřující do Starého Města, u nově budovaného mostu Svatopluka Čecha s dvojicí univerzitních staveb velkého měřítka a vysokou pobytovou hodnotou. Současně chceme poukázat na skutečnost, že i naši předchůdci, architekti hotelového komplexu Intercontinental měli na paměti stejný úkol a snažili se projektem řešit celý prostor. I my jsme při návrhu úprav hotelu mysleli v první řadě na město, jeho vazby a snažili se, aby se hotel do jeho organismu zapojil a ne se z něho vyčleňoval. Projektem chceme ukázat, že lze najít rovnováhu stavebních period a slohů a vrátit místu život.

Jaká byla klíčová myšlenka, která vás od začátku provázela a jak jste ji nakonec ztvárnil?

V základu naší práce byl pochopitelně respekt k velkorysosti záměru i architektuře hotelu jako takové. Současně jsme ale kriticky vyhodnotili úpravy z konce minulého století, které podle našeho názoru obojí poškodily a pochopitelně i povahu navazujících ploch. Vznikla tak představa očištění hotelu v místech, kde je to možné a revitalizace veřejných ploch na konci Pařížské třídy a Dvořákova nábřeží. Jejich výrazné rozšíření na úkor dnes nevyužívaných nebo nepřístupných míst. Stručně je možné návrh charakterizovat jako prodloužení městského parteru v ose ulice Pařížská až na nábřeží a jeho propojení s vltavskou Náplavkou přes nově navržené náměstí na její úrovni. Rozšíření plochy na střeše garáží, dnes Náměstí Miloše Formana, vyloučení dopravy, aby se veřejný prostor stal prioritně pěší. Stejná péče je věnována partii orientované k Vltavě po celé délce pozemku, kde vzniká nové propojení Dvořákova nábřeží a hotelových restaurací lávkou nad hotelovou zahradou. Do takto založené kompozice patří i nové prvky, objekty v linii Pařížská a především zeleň jako výrazný městotvorný fenomén.

Do jaké míry si stavba udrží své původní tvary a materiály (beton, skleněné pásy oken a keramický obklad)?

Výraz a síla původní architektury hotelu jsou pro nás zásadní a neradi bychom je měnili. Naopak v místech, kde hotel utrpěl, je vracíme zpět. Se základní paletou materiálů, do které je kromě betonu a oceli třeba počítat dřevo, v hotelu výrazně zastoupené především v interierech pak pracujeme jako se základními stavebními kameny rozšířené kompozice. Masivní linie texturovaných pásů s pohledového betonu jsou v architektuře hotelu střídány horizontálami velkých skleněných ploch bez viditelných rámů. Tento dialog hmotného a křehkého je pozoruhodný a nadčasový. My v něm vpodstatě pokračujeme a rozvíjíme ho.

Říkáte, že chcete víc otevřít hotelové prostory a nechat je vpít do veřejného prostranství, co si pod tím máme představit?

Hotel byl postaven na myšlence tzv. společenské podnože a vertikál určených k pobytu. Rozlehlé přízemí na úrovni ulice Pařížská i snížené přízemí se zahradou na úrovni historického Starého Města byly uvažovány jako pestrá nabídka provozů, do kterých se vstupovalo ze všech stran. I proto je přízemí v původních dispozicích penetrováno řadou vstupů a vizuálně propojeno. My na tuto myšlenku navazujeme. V přízemí bude obnovena velkorysá hotelová hala, konferenční zóna, ale současně i rozšířena plocha restaurací a služeb určených nejen pro hotelové hosty. Každý takto vytvořený prostor bude mít svou odezvu i v exteriéru. Restaurace přechází v zelené terasy a lávkou je propojena s nábřežím, před obchodními plochami a kavárnami jsou rozšířené chodníky s alejemi stromů nebo nové veřejné prostory se zelení a vodou. Jednou ze stěžejních myšlenek tvůrců hotelu, která mne zaujala bylo, že „co je venku musí být i uvnitř a naopak“. Beton z fasád proniká do interiéru, sklo je spíše řešením tepelného předělu než viditelnou výplní a vizuální propojení s přilehlými pozemky a městem má být maximální. Vnímáme to stejně.

Přepokládám, že zadání bylo opět koncipováno pro hotel, nebo se tam promítnul i nějaký jiný záměr?

Je to tak, zadáním je vytvořit znovu atraktivní, velkorysý a architekturou i interiéry výjimečný hotel. Ten by neměl být zahleděný do sebe, ale ve své nabídce atraktivní i pro obyvatele Prahy.

Jak jste pojali restauraci Zlatá Praha s vyhlášenou vyhlídkou?

Restaurace Zlatá Praha je pochopitelně zejména pro generaci našich rodičů ikonickým místem. Při tolikrát negativně skloňovaných úpravách hotelu na konci minulého století došlo k omezení restauračních odbytových ploch a jejich nahrazením obchodními salonky. My v projektu obnovujeme rozsah původní restaurace i nočního baru a otevíráme tak i dlouho utajené výhledy. Pevně proto věřím, že se sláva a věhlas restaurace vrátí.

Jak jste se poprali se současnými ekologickými požadavky na stavby v případě tohoto objektu dokončeného v sedmdesátých letech?

Energetická náročnost a také úspory stavby jsou podstatnou kapitolou projektu, které by bylo možné věnovat samostatné povídání. Více než padesát let stará budova za hranicí morální i fyzické živostnosti svých zařízení dnes pochopitelně neplní téměř žádná smysluplná kritéria. My proto takto komplexní přestavbu využíváme i k myšlence vytvořit obnovený a doplněný architektonický celek, který bude stejně jako hotel v době svého vzniku nadčasový nejen architekturou, ale i svým provozně-technickým vybavením a především akcentem k současným potřebám, zacílením na energetickou nenáročnost, minimalizaci spotřeb fosilních paliv, celkovou udržitelnost a hospodárnost. Důležitou součástí návrhu je zodpovědné hospodaření s vodou, vytvoření zelených vrstev, jejich scelení do funkčního celku, zpětné získávání energií a zajištění většiny provozních nároků na úrovni zdrojů z obnovitelných energií. Tato témata, jejichž nositelem je dnes především západní civilizovaný svět se s jistotou v dohledné době budou významně propisovat do způsobu života. Požadavek na dodržení principů tak zvané Pařížské dohody je dnes stejnou výzvou, kterou bylo v době výstavby třeba zavedení faxu nebo kabelové televize na pokoje. Obnova historického stavebního fondu v kontextu klimatických a společenských změn je zásadní téma. Řešení se hledají a jsme přesvědčeni, že právě na velkých a viditelných projektech mají být nové stavební principy aplikovány. I to je podstatná součást zadání a architektonického návrhu.

Obohatí váš projekt nějak i život rezidentů a v jakém slova smyslu?

Věřím, že tohle je patrné již z letmého pohledu na náš koncept a všeho o čem jsem mluvil. Ostatně i provedený průzkum veřejného mínění, které jsme v rámci ověření našeho pohledu na proměnu oblasti a pro zajištění zpětné vazby pro další práci nechali zpracovat ukázal, že projekt jako přínosný pro své okolí hodnotí 74 % obyvatel v místě a Pražanů, kteří v lokalitě pracují nebo ji pravidelně navštěvují.

V jakém časovém horizontu můžeme očekávat dokončení InterContinentalu ve svém novém kabátě?

Časový plán je bez přehánění ambiciozní, celý tým pracuje systematicky a usilovně na tom, aby se hotel i okolí dočkaly realizace v horizontu několika málo let.

Jak moc vás v rámci návrhu omezovaly podmínky od památkářů a UNESCO?

Naše kancelář zpracovala za dvě desítky let své činnosti téměř stovku projektů na území Pražské památkové rezervace, dialog s památkáři je pro nás součástí práce a jsme na něj zvyklí. Ostatně své podmínky a omezení nekladou jen památkáři, ale i řada jiných orgánů státní správy, které hájí jimi chráněné zájmy. Z tohoto pohledu jsme ale na začátku a celou řadu věcí je třeba teprve vydiskutovat. Čekám že i památkáři budou mít k podobě rekonstrukce a revitalizace řadu námětů a komentářů a my na ně budeme postupně reagovat. Ze zkušenosti je to tak, že projekt je vlastně živý až do doby svého ukončení předáním k užívání. Jiné to nebude ani zde.

Co si myslíte o drsných podmínách od UNESCO, které v zájmu zachování historického rázu míst – zejména ve smyslu tendencí k zakonzervovanosti – spíše ubližují?

Na tuto otázku nemám jednoznačnou odpověď. Je jistě důležité, aby stavební fond Prahy sloužil svému účelu a nebo účel měnil podle požadavků doby. To je mým prioritním profesním zaměřením. Současně ale jako člověk, který se studiem historie Prahy zabývá čtvrt století chápu, že pro zásahy musí existovat omezení a podmínky, protože jsme jako společnost po válce přetrhli schopnost plynule měnit a dostavovat, s respektem a odvahou současně. To se v posledních desítkách let znovu učíme. Opět ale věřím, že naše a příští generace architektů nalezne schopnost jak obě věci spojit a Prahu nejen konzervovat, ale i rozvíjet. Je to pro nás výzva i odpovědnost.

Více na: tak2002.cz

12. 6. 2020