Co mě napadne, když uslyším jméno Eliška Bartek?

eliska-bartek-umelkyne

„Nejsem nikde doma, jsem jako strom bez kořenů, ale když někam přijdu, pospíchám, abych se přizpůsobila. Když jsem žila rok v Číně, studovala jsem nejen zvyky, ale začala jsem se učit i čínsky.“ Tato slova vysvětlují jeji teorii, proč jsou Češi všude na světě úspěšní – umějí se totiž rychle přizpůsobit. „Tím se stane člověk kosmopolitním. A kdyby k tomu Češi zapomněli na malichernosti, které mají v sobě, dotáhli by to opravdu daleko.“

Eliška do Západního Německa utekla v roce 1972. „Nikdo to nevěděl. Nemohla jsem se se sestrou, ani matkou a otcem rozloučit. Byla jsem vtěsnaná do miniprostoru v upraveném kufru mercedesu. Ležela jsem tam pět hodin, ani na nose jsem se nemohla poškrábat. Nenašli mě, i když auto prohledávali. Vše dobře dopadlo, jen jsem se pak několik let z tohoto traumatu léčila u psychologa.“ Zlaté časy na ni ale v Německu nečekaly. „Já tehdy neměla opravdu nic. Jen touhu stát se umělkyní. A umění mi nakonec opravdu pomohlo vrátit se zpět do života.“ K umění má velký respekt, ale říká, že naučit se nedá. „Člověk se musí jako umělec narodit, musí mít vlastní vize a musí mít v hlavě: ‚Já budu jednou umělec.“

eliska-bartek-umelkyne-2

Ještě v Praze dělala zkoušky na DAMU, dokonce hrála ve filmu s Magdou Vášáryovou. Film však zakázali a nikdo ho nikdy neviděl. Ještě v Praze se zamilovala do Němce, který připravil úkryt v autě. Její deprese ale vedly k tomu, že se s přítelem brzy po příjezdu do Německa rozešla. On ji však miloval tolik, že rozchod neunesl a spáchal sebevraždu. Na truchlení však neměla vůbec čas a na každodenní boj o přežití nikdy nezapomene. „Byla jsem žena, svobodná, umělkyně a sama. Musela jsem vydělávat peníze. Pracovala jsem v baru, myla podlahy, dělala asistentku v kanceláři, dokonce i laborantku. Ve dne jsem pracovala, v noci malovala. Tehdy mi pomohlo hodně cizích lidí, hlavně Němců.“ Syndrom pomoci jí od té doby zůstal. Jako revanš za to, kolik lidí jí tehdy pomohlo.

Studovala na uměleckoprůmyslové škole Form und Farbe v Curychu. Pak přišlo osudové setkání – potkala profesora Františka Mitačka, který uvěřil v její talent. „U něj jsem se naučila více než na jakékoli vysoké škole.“ Velkou šanci získala, když potkala Alenu Adlung, českou galeristku v New Yorku. Ta jí ve své galerii umožnila vystavit obrazy. A kariéra začala klepat na dveře. Výstavy v Salzburgu, Petrohradě, v Římě a v Tokiu. Od Číňanů dostala stipendium, rok žila v Pekingu. „Tady jsem získala zkušenosti s pracemi na ručním papíře a prohloubila svou lásku k akvarelu. Když uděláš něco špatně, je to navždy špatně. Můžeš začít znovu. Vycvičí tě to mít pevnou a jistou ruku.“

eliska-bartek-obraz-3

Své obrazy nazývá „krajiny duší“. Protože je nemaluje okem, ale svým nitrem. A lidé, kteří duši mají, je potom kupují. „Každý můj obraz je moje dítě. Já žiju v těch obrazech, a proto zůstávám s nimi doma i nadále. Nikdo nemá na světě tolik dětí, kolik mám já…“

Miluji její fotografie s květinovými motivy. Morfologické detaily pestíku, tyčinky, kalichu, koruny. Ne nadarmo si její fotografii vybral na titulku feministický časopis Emma k článku o sexu. Eliška sbírá v zahradě bílé květy, barevným světlem je přeexponuje, na vrcholu jejich krásy vyfotí. Ty fotky jsou nejen krásné, ale i hrozivé a důrazné, vlastně jako Eliška sama. Vysoké 160 centimetrů, prezenční, živočišné. Každá z nich vtáhne člověka do svého kouzelného světa jak bludička.

eliska-bartek-obraz

Již léta je Eliška Bartek jako jedna z mála českých umělců pravidelnou účastnicí na uměleckém veletrhu Art Basel. „Je jedno, kde máš galerii, ale musíš se účastnit veletrhů s uměním. V galerii mi prodají tak deset procent, vše ostatní se odehrává na veletrzích. Ten v Basileji je největší, tam přijedou sběratelé z celého světa.“

eliska-bartek-kvetina-obraz

Před třemi lety udělala další životní krok. „Měla jsem Berlína dost, žila jsem tam dvacet let a Berlín se hrozně změnil. Řekla jsem své sestře v Praze: Jednou, až budu stará, chtěla bych žít v Tessinu. Sestra se na mě podívala a řekla: Ale vždyť ty jsi stará. Tak jsem si uvědomila, že mi bude brzy sedmdesát, a jestli chci něco změnit, musím to udělat rychle. V kantonu Tessin, ve vesničce Maggia, kde dříve pracoval nejznámější kurátor Harald Szeeman, jsem si našla ateliér a múza mě opět políbila,“ vypráví Eliška, která se psem od sousedů začala chodit na procházky a objevila takovou krásu krajiny, že opět začala malovat své akvarely. Namalovala jich šedesát a rozdělila je na čtyři roční období. Na podzim vycházejí v knize Diario di Maggia. „Ty akvarely jsou odrazem mých pocitů, toho, jak vidím přírodu. Když jsem se na něco krásného dívala, řekla jsem si: to je taková nádhera, to si musím pamatovat. A tak jsem se opět vrátila k akvarelu.“

eliska-bartek-priroda
eliska-bartek-obraz-2

Když se zeptám, jak se jí teď daří, podívá se na mě s tím svým šalamounským úsměvem. Zapálí si cigaretu a povídá: „Víš, byla jsem třikrát vdaná, ale nějak musím říci, že se teď sama se sebou nenudím. Ty nejlepší věci vznikají v samotě.“

Jde mě vyprovodit k autu. Před domem v duchu uvažuji, kdo zasadil ty kytky u stromu na ulici. „To jsem udělala já. Přijela jsem do Berlína zase na pár týdnů, tak to chci mít tady pěkné, když vstupuji do domu.“ Jsem přesvědčena, že její spolubydlící v tom nejhlubším Kreuzbergu ji musí mít rádi.

Text Danuše Siering

21. 11. 2019