Hana Rittsteinová

apolinar-hana-rittsteinova-rozhovor

Naše setkání s Hanou Rittsteinovou se úplně náhodou uskutečnilo v den, kdy před pětačtyřiceti lety pomohla na svět prvnímu miminku. V porodní knize se dočtete, že to byl chlapec. Za ta léta u Apolináře paní Haně zbělely vlasy a prošlo jí rukama mnoho novorozeňat. Do své práce vložila nejen profesionalitu, ale i srdce, a několik dekád tak spoluutvářela charakter porodnické kliniky.

Jak jste si vybrala obor, kterému jste se věnovala celý profesní život?
Obor porodní asistentka v době, kdy jsem jej studovala, byl nazýván ženská sestra. Líbil se mi proto, že není jen o smutku, nemoci, ale vyvažuje jej stránka porodnická. I když i ta dokáže být někdy velmi smutná.

Vyzařuje z vás klid a moudrost. Jak se sama na sebe díváte s odstupem?
Jako mladá jsem si myslela, že můžu spasit svět a vždy jsem se snažila pomoci tam, kde to šlo, bohužel někdy i za  štěstí. Vždy když přišlo něco opravdu špatného, tak se to zase za čas vyrovnalo něčím krásným.

Nominace a ocenění v soutěži Sestra roku vás muselo těšit…
Ano, brala jsem to tak, že jsem nominována za všechny současné i bývalé kolegyně a kolegy, byla to nominace pro celou VFN.

Jaké byly pro vás nejsilnější okamžiky u Apolináře?
Když se nám díky vedení kliniky a nemocnice podařilo získat klinickou psycholožku. Trápilo nás, že pro ženy, které potratily ve vysokém stadiu těhotenství nebo se jim narodilo mrtvé dítě, není žádná opora. Zjistili jsme, že ne  je. A byly to taky takové jakoby zdánlivé maličkosti, když se vás na porodním sále třeba maminka zeptá, jak se jmenujete a pojmenuje své dítě po vás. To je neuvěřitelný zážitek. Obrovským zážitkem je také to, když z drobounkých, těžce nezralých dětí sestřičky na neonatologii vypečují miminko k pěknému životu. Spolupodílení se na záchraně života matky či novorozence, když se to v danou chvíli jeví jako nemožné, to je nezapomenutelné. A když Vás tato žena při propuštění domů vyhledá, aby Vám ukázala své dítě, a ještě Vám pak několik let posílá o svátcích pozdravy a potom Vás opět vyhledá, aby Vám představila „onu“ dceru, která se také rozhodla rodit u nás. Vzpomínám i na možnosti, které se otevřely po roce 1989 — nové zdravotnické pomůcky, navyšování personálu ve směně, vzdělávací akce nebo oslavy Dne sester. A v neposlední řadě na osobní setkání s paní Olgou Havlovou při její návštěvě našeho pracoviště.

A nejsilnější momenty v soukromí?
To je asi jako u každého, kdo má rodinu, hodně jich je spojeno s dětmi. Pokud bych ale měla říct, co by se mi vybavilo na smrtelné posteli, tak to jsou zážitky, o kterých jsem si nemyslela, že je někdy budu mít. Například, že uvidím velrybu mávnout ocasem…

Čím byste byla ráda v příštím životě?
Možná právě tou velrybou. O tomhle jsem přemýšlela, když jsem sloužila a volali mi, že umřel můj dědeček. Zrovna v tu chvíli se narodil chlapec a já si řekla, že se možná převtělil do něj. Když pak umřela moje babička, tak se v ten moment u nás narodila holčička…

Stále vyučujete, jak vnímáte dnešní mladou generaci?
Myslím, že to dnešní mladí lidé mají těžké. Mají spoustu informací a myslím, že se musejí daleko více všeho bát. Nevím, jak bych si já v tom věku poradila s tolika informacemi. My jsme se tolik netrápili ani konzumními věcmi. Dnešní mladí lidé mají spoustu lákadel a možností. Překvapuje mě i skutečnost, jak jsou cílevědomí a mají jasno v upřednostnění dostatku volného času a osobního života. Mají vysokoškolské vzdělání, ale hodně mladých sester naznačuje, že by uvítaly možnost pracovat na zkrácený úvazek. Velmi oceňuji, pokud se rozhodnou pro práci v zahraniční již s myšlenkou návratu, aby zúročily své obohacení o zkušenosti, které mohou předávat svým kolegyním a následnicím.

Dokážou si vážit sami sebe, cítí se jedineční…
Všichni jsme jedineční. Po každém z nás zůstává stopa a neměli bychom si myslet, že jsme nahraditelní. To nám může velice ublížit, pokud si stále myslíme, že nás mohou snadno nahradit. Jistě, že mohou, to je život, ale vždy je posilující vědět, že stopa – byť sebenepatrná – zůstala, a změnou máme možnost zanechat ji opět jinde.

Emeritní vrchní sestra Gynekologicko-porodnické kliniky 1. lékařské fakulty University Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Hana Rittsteinová je také spoluautorkou myšlenky Dne nedonošených dětí, v roce 2002 na zahradě porodnice zorganizovala první setkání dětí narozených s extrémně nízkou porodní hmotností, jejich rodičů, přátel a zdravotnického personálu. Dnes se taková setkání konají každoročně po celé České republice.

Text Kateřina Černá Foto Karin Zadrick

6. 5. 2019