Jan Vojáček – nemoci jsou informace

„Dělám to, co mi dává hluboký smysl, bez ohledu na to, co si o tom myslí jiní lidé. Respektuji a ctím sebe stejně tak jako druhé,“ říká o sobě MUDr. Jan Vojáček, zastánce funkční medicíny, který hledá příčiny onemocnění v osobních příbězích. Nejen o nalezení rovnováhy, pocitech prázdnoty a (ne)vyléčitelných nemocech je následující rozhovor.

Člověk je dnes pod velkým tlakem společnosti a médií, jak v této době neztratit sám sebe nebo lépe řečeno jak sám sebe najít?

Čím více vnějšího tlaku, tím větší je vnitřní dynamika. Když se něco začne příliš naklánět na jednu stranu, buď to upadne, nebo začnou působit síly, které se budou snažit navrátit stav do rovnovážné polohy. To je přesně to, co se děje nyní. Jsme již hodně nakloněni. Buď upadneme, nebo to ustojíme a začneme se vracet do rovnováhy. Platí to jak pro společnost, tak pro každého z nás. Celá hra se může zdát, že je právě o hledání napojení. Napojení na smysluplné hodnoty, na zdravý biorytmus, na přírodu, na sebe navzájem. Najít se můžeme pokud utišíme naši mysl. Všichni jsme svým způsobem ztratili spojení, je čas ho najít. Velmi pomůže pokud lidé omezí přísun informací právě z médií. Je to typ informace, která nemá podněcovat ke zdraví a štěstí, má pouze strhávat pozornost a tuto pozornost prodává. Zcela jiný typ připojení je v přírodě. Ať lidé pozorují zvířata, malé děti, semínko, které vyroste v květinu, tam najdou opět to, co hledají – klid, smysl a lásku.

Je zřejmé, že vnitřní prázdnota může být příčinou zdravotních problémů, můžete doporučit, jak se s takovým stavem nejlépe vypořádat?

Pocit vnitřní prázdnoty je právě pocit ze ztráty spojení. Odpojení od sebe, od svých pocitů, od lásky, od radosti, od přírody, od vesmíru, od boha. Je třeba vyměnit připojení k online fiktivnímu světu za svět a život skutečný. Ten lze najít v přírodě a vnitřním tichu.

Pro řadu lidí je prázdnota alternativou samoty, proč lidé nedokáží žít sami se sebou a ti, kteří se to nakonec naučí, pak už zase nedokáží žít jinak, než sami?

Možná proto, že v naší hlavě existují velmi nepěkná přesvědčení o sobě samých. Jak bude někomu o samotě bez vnějších rozptýlení, kdy bude ve své hlavě poslouchat: nejsi dost dobrý, nejsi dost chytrý, nejsi dost hezká, jsi tlustá, nikdy nebudeš jako tvůj bratr, nesmíš zklamat, lásku si musí zasloužit, nemáš právo na štěstí, život je krutý, lidé jsou zlí, jsi špatný, měl by ses stydět, atd. Pro mě neschopnost být sám a nebo naopak chtít být jen sám jsou projevy nerovnováhy a nezpracování vnitřních zranění a sebedestruktivních přesvědčení.

Když cítíme obavu z nějakého zdravotního problému, který nemůžeme dostat z hlavy, tak si jej tím vlastně přitahujeme, je to tak? Máte doporučení, jak se toho zbavit?

Mnoho lidí se při řešení svých zdravotních potíží orientuje na problém, tedy na nemoc, či potíže. To je projev role oběti, která je dnes v lidech hluboko zakořeněna. Nezpracovaný stín své osobnosti, nezpracované strachy, nepochopení svých sebedestruktivních sklonů vede právě ke zvýraznění strachu a obav. Pokud lidé na své cestě jsou schopni začít vystupovat z role oběti do role tvůrce, tak se z potíží stávají výzvy a zkoušky. Pak se pozornost orientuje na řešení a ne na problém. Takoví lidé mají dobrou šanci se uzdravit. Role oběti je velmi přitažlivá pro ego, přináší také mnohé benefity, proto se z ní lidem tak těžko vystupuje. Vědomou cestou životem, aktivováním víry v sebe a nadějí na změnu se dostávají obavy do ústraní. A jak toho docílit? Rozhodnout se pro to. Skutečně z hloubi srdce odpustit sobě a všem ostatním a vyrovnat se z minulostí. Tak se dá vytvořit zdravá budoucnost.

Řada lidí řeší těžkou životní situaci tím, že někam odcestuje, což v dnešní době není možné. Člověk přes sebou neuteče ani když někam odjede, ale přece jenom mu to může dát jiný úhel pohledu na jeho situaci. Máte radu na alternativu?

Jakékoliv opuštění běžných stereotypů a vystoupení ze zajetých kolejí. To se dá udělat kdykoliv a není k tomu potřeba cestovat. Změňte dyzajn bytu, dejte jinam postel, kartáček dejte na druhou stranu umyvadla, místo tramvaje začněte jezdit autobusem, přestaňte kupovat noviny, zkrátka narušte své každodenní stereotypy, mohou to být maličkosti a buďte vnímaví co vám vesmír ukáže.

Co si myslíte o tom, že řada lidí se odjede léčit do ájurvédského centra do Indie či k šamanům do Peru? Lze najít alternativu tohoto typu také v Česku?

Vše je hra. Život je divadlo. Lidé milují příběhy. Pokud vám někdo řekne, že když se ponoříte do zázračné studánky a vy byste tomu plně uvěřili, uzdravíte se. A co teprve, pokud je to studánka v Himalájích, kam se skoro nikdo nedostane. Všechny tyto procesy aktivují víru. To je to, co všichni hledají, napojení, víru a naději. Je jedno jestli to je v Česku, nebo jinde, je to stále o tom samém, znovu se napojit na sebe, na lásku, na boha, pokud se to slovo lidí příliš nedotýká. Ať si každý za boha dá, co se mu hodí, vesmír, přírodu, vyšší vědomí.

Je podle vás léčitelný každý zdravotní problém? Co například rakovina, neplodnost, HIV?

Vše je o kontextu. Někdo se uzdraví, někdo ne. V kolektivním nevědomí se nese informace, že existují nevyléčitelné nemoci. Dokud tomu lidé budou věřit, tak budou existovat. Někteří lidé už tomu nevěří, tak se třeba i uzdraví. Rád bych, aby bylo jasno, že ne každý se uzdraví. Na naší cestě životem získáváme zkušenosti, nemoci jsou informace. Jak s tou informací každý naloží je na něm. Nemoc je vždy součástí kontextu života a aktuálního stavu uvědomění a naladění sytému tělo-mysl. Pokud je člověk ochoten a následně schopen opouštět staré stereotypy a přeladit se, změnou hodnot, přesvědčení, postojů, víry, pak se jeho stav tomu adekvátně přizpůsobí. U někoho to může znamenat uzdravení.

Jak se vypořádat s tím, když člověk sám sebe zklamal, protože opakovaně dělá ty samé životní kotrmelce. Dokážeme se sami těchto temných životních vzorců zbavit nebo potřebujeme někoho, aby nám s tím pomohl?

Nejtěžší je vidět věci u sebe. Jsme tak pohlceni sami sebou, že je to skoro nemožné prohlédnout. Pak existují dva způsoby. Jeden je plně si uvědomit, že to, co se jeví jako vnější realita je pouze interpretace, kterou vytváří náš mozek. Tím se dá hodně o sobě naučit. Stačí se podívat na náš přístup k životu, k druhým lidem, práci, penězům a dalším aspektům našich životů. To nás může informovat o nás. Druhý způsob je přizvat si vědomého zkušeného průvodce, který nezatížen realitou daného člověka je schopen odstupu a tím zprostředkovat jinou perspektivu a náhled. Osobně mi nejvíc pomohlo vyjetí ze zajetých kolejí a právě vědomí průvodci, kteří mě nešetřili.

Jakou roli – podle vás – hraje genetika ve vztahu ke zdravotnímu stavu člověka a dokáže se člověk vůbec nějakým způsobem v rámci jednoho – svého – života „překódovat“?

Nemusíme se ,,překódovat” stačí si vybrat geny, které budou tvořit zdraví. Jak? Vším výše uvedeným, zdravými vědomými stereotypy. Zpracováním svého stínu, strachů, traumat a destruktivních přesvědčení. Vystoupením z role oběti do role tvůrce. Zdravými stereotypy v oblasti životního stylu a i je občas narušit.

S autorkou rozhovoru

27. 10. 2020