Jiří Surůvka

Nekompromisní, někdy ve své pravdivosti až krutý, s velkým smyslem pro ironii a černý humor. Jako performer provozuje především absurdnost života. Ostravský patriot, umělec světového formátu, Jiří Surůvka vždy dokázal jít s vlastní kůží na trh.

Jsi v kontaktu s mnoha kolegy v zahraničí. Ke komu máš nejblíže a proč?

No, mám už po světě mnoho kamarádů na život a na smrt, i když se vidíme jen příležitostně, na začátku bylo zpravidla nějaké sympózium nebo stipendium, kde jsme byli spolu týden, několik měsíců až jeden rok. A pak jsme se začali navzájem podporovat a spolupracovat. Máme spolu takovou mafii.

Berlín je jedno z míst, kde jsi vystavoval. Co tě na něm baví?

Poprvé jsem byl v Berlíně v roce 1968. Byli jsme na dovolené na Baltu, poprvé u moře, a na zpáteční cestě jsme se zastavili v hlavním městě tehdejší NDR. Pamatuji si v podstatě jen Brandenburskou bránu a svůj šok z toho, že byla obklíčena různými zátarasy, pytli s pískem, a všude byli vojáci. Za ní bylo pusto, jen silnice a les (park). Nemohli jsme se ani přiblížit. Ptal jsem se otce, co je tam za tou bránou, že tam nemůžeme? Otec se zasnil a pravil: tam je Západ. A moc mi to dál nevysvětlil, jen jsme se tam vyfotili a šli zpět. Myslel jsem, že jsou tam Indiáni a kovbojové. Na zpáteční cestě domů jsme u českých hranic potkávali kolony ruských tanků a aut , na křižovatkách řídili přesun ruští regulovčíci. Několikrát nás zastavili a kontrolovali pasy. Byl srpen 1968 a krátce poté k nám vtrhla vojska Varšavské smlouvy.

A po revoluci, jak jsi vnímal tu změnu atmosféry?

Podruhé jsem byl v Berlíně až v roce 2002, během svého ročního stipendia, které jsem dostal od Severního Porýní Vestfálska, bylo v lázních Bad Ems, poblíž Koblence, a do Berlína jsem se vypravil na dva týdny na pozvání jedné mé kolegyně z téhož stipendia, která se v té době nedávno „přesadila“ z města Mainz právě do Berlína. V dalších letech se tam postupně přestěhovali za uměním i další mí spolustipendisté z toho roku 2002 (bylo nás tam deset: šest Němců, Maďar, jedna Angličanka a jedna Švýcarka, a všichni, kromě dvou z nich, se tam po stipendiu přestěhovali. A díky tomu jsem pak často v Berlíně vystavoval nebo performoval, na pozvání galerií a organizací spolupracujících s těmito mými přáteli, pár výstav také organizovala česká strana – Česká centra a podobně. Anebo mě pozval někdo úplně jiný.

To už bylo zcela jiné město. Brandenburská brána již nebyla neprostupná, naopak byla opět v centru sjednoceného města, sjednoceného Německa, vojáci zmizeli, turisté přibyli. Berlín byl po čtyřiceti letech znovu hlavním městem Německa i novou metropolí evropské kultury. Do města se přestěhovali mladí umělci a mladí lidé z celého světa. Bývalá východní část, takzvaná Mitte, se stala čtvrtí mnoha nových malých galerií, německých i mezinárodních, vznikla nová muzea umění, galerie, čtvrti, restaurace, kluby, zkrátka nebývalý boom a vzestup, dříve izolovaný Západní Berlín přidal svou punkovou scénu, neoficiální umělecké iniciativy, squatting expandoval do východní části, street art na berlínské zdi sice fyzicky mizel i se zdí, ale nezmizel z města, naopak etabloval se. A na tomhle kvasu jsem se rád v posledních dvaceti letech čas od času podílel. 

Co oproti tomu chybí českým městům?

Chybí toho hodně. Mluvím teď o vztahu k výtvarnému umění. Jednak v Berlíně mají sídlo dvě mocné organizace vytvořené pro podporu německého umění: BBK pro všechny umělce včetně pedagogů a Künstlerbund, trochu výlučnější pro aktivní umělce. U nás nic takového dosud nemáme a bývalá socialistická obdoba Unie umělců živoří a jejími členy je vymírající základna umělců přijatých do roku 1989. Pak tam už nikdo nechtěl vstoupit. Nic nového nemáme, sociální výhody jako v Německu taky ne, o systému stipendií a grantů od státu a soukromého sektoru si můžeme zatím nechat zdát, obecní ateliéry k pronájmu nemáme, vhodné budovy nechává stát dosud raději ležet ladem, než by je umělcům za levnější nájem pronajal.

Jakou mají výhodu/nevýhodu studenti ve srovnání s tvojí generací?

Mají nevýhodu, nevěří, že z nich budou bohatí a slavní umělci, protože vědí, že je to téměř nemožné. To jsme my na začátku 90. let nevěděli. Nemají chorobnou ctižádost. Jsou mladí a zdraví, a příliš rozumní. Často vegetariáni, nebo dokonce vegani. Leží jim na srdci globální oteplování. Ale neleží jim prizmatem budoucí apokalypsy na srdci vlastní osud. A budou rodičům na krku do jejich smrti, nebo alespoň do  svých třiceti let. Ale i dnes existují výjimky, a to mě naplňuje mírným optimismem.

Kdo tě nejvíce ovlivnil?

No, četba beletrie a dobrodružných románů, zprvu. Úlet do světa představivosti, zkrátka, na počátku bylo psané slovo. A hospody, studium života v jeho nejodpornějších polohách, různé špinavé práce, vojna, studium, alkohol a drogy (naštěstí jich tady v 70. letech nebylo moc, jinak bych už asi nežil),  pak různí umělci, co se mi líbili, Polsko, dvouletá vojenská služba, pozorování všeho očima a přemýšlení o tom, co vidím, zažívám, utrpení v totalitní společnosti, komunistický marasmus, druhá světová válka z druhé ruky socialistické kultury, učitelé, rodina, kamarádi, no zkrátka nikdo a nic pořádně, ale to všechno dohromady. Svět!

Vyjadřuješ se jako umělec mnoha různými prostředky. Který z nich je ti nejbližší a proč?

Asi performancí – tam je odběr mého sdělení okamžitý a jsem po akci přítomen a k dispozici k diskusi s divákem. Rád dělám performance ve veřejném prostoru, kde je značná část mého publika z řad běžného kolemjdoucího, který by třeba do galerie ani nepřišel. Je to sice nošení kůže na trh a má to svá nebezpečenství – mohu být bit nebo lynčován, ale ještě se mi to nestalo, naopak nesnáším blazeovanost galerijního publika, které je pokrytecké, a raději se pohádám s překvapeným člověkem z ulice než nemít žádný feedback od lidí, kteří přišli ze snobismu a melou nesmysly. Člověk obecný, kolemjdoucí, zaskočený děním a zvědavý, který z vlastní vůle přihlíží, který se snaží dobrat toho, co jsem mu tím chtěl říct, a na počátku dialogu mě atakuje i fyzicky, protože je vyveden z míry, ten je mi milejší.

A mám zkušenost, že se mi podaří zavést na problém, na který poukazuji, s tímto divákem smysluplný dialog a oba odcházíme domů obohaceni… minimálně o pohled toho druhého. V tom není žádný populismus, nesnažím se nikoho manipulovat, jen nabídnu svůj názor k zamyšlení a jsem rád , že se příjemce snaží o svůj výklad viděného a v nejlepším případě mi ho sdělí… Proto taky pořádám od roku 1994 s přáteli v Ostravě festival performance a rád na ně jezdím po celém světě.

Foto: Karin Zadrick

3. 5. 2020