Kardiolog světového formátu Milan Šamánek

milan-samanek-rozhovor-kardiolog

Rodák z moravských Zborovic dokázal i za totalitního režimu prosadit téměř nemožné. Sám už čtrnáct let žije s transplantovaným srdcem a každý rok s kolegy, kteří jej operovali, oslavuje své znovuzrození.

Co vás přivedlo právě k pediatrii a následně k dětské kardiologii? Dětský pacient přece jen vzbuzuje úplně jiné emoce…
Lékařství jsem začal studovat v roce 1949 na Lékařské fakultě v Olomouci, na výborné škole plné vynikajících učitelů. Ti ale bohužel byli přinuceni v mém druhém ročníku odejít na nově vznikající Vojenskou lékařskou akademii do Hradce Králové. To bylo příčinou, proč jsem se rozhodl s přáteli odejít z Olomouce na nově se vytvářející Fakultu dětského lékařství do Prahy.

Mnoho vašich kolegů v šedesátých letech odešlo ze země. Nelitoval jste někdy toho, že jste nevyužil příležitosti a zvolil složitější cestu?
Rozhodování, jestli zůstat, nebo odejít, nebylo jednoduché. Nešlo jenom o profesní záležitosti, ale někdo se musel také starat o stárnoucí rodiče. Nikdy jsem však nelitoval, že jsem zůstal v nádherných Čechách.

Vychoval jste řadu špičkových lékařů. Co bylo pro vás nejdůležitější, když jste přijímal nového kolegu do týmu?
Každého jsem si velmi pečlivě vybíral, byli to i mladí kolegové brzy po promoci. Dal jsem nejvíc na jejich osobní vlastnosti, z jakých rodin pocházeli a na doporučení přátel.

Co vnímáte jako největší průlom v české kardiologii?
Já jako dětský kardiolog považuji za obrovský úspěch, že se péče o děti s vrozenými srdečními vadami vyšvihla mezi nejlepší na světě.

Jak jste dokázal motivovat své kolegy, aby svou prací žili stejně jako vy?
Nevím, ale podařilo se to a mám z toho obrovskou radost. Dodnes je pro mne velkým potěšením se s nimi scházet. Spousta z nich se také uplatnila i na vedoucích místech ve světě.

Jakou roli ve vašem životě hraje víra? Čemu věříte?
Věřím v poctivou práci a v přátele.

Co vás ve vaší kariéře nejvíce zasáhlo?
Těch negativních událostí byla celá řada, ale nevzpomínám na ně. Vždyť všechno dobře dopadlo.

Jak se lékař vyrovnává se smrtí pacienta? Musí to být obzvláště těžké, pokud jde o dítě…
O tom se špatně hovoří, protože smrt je vždycky obrovská tragédie, ale my jsme dělali vše pro to, aby těch dětí, kterým se nevyhnula, bylo co nejméně.

Co vás při práci dělalo šťastným?
Nevím, snad to, že se někdy velmi obtížně a složitě dařilo postupně budovat dokonalou péči o děti s vrozenou srdeční vadou.

Co vás dělá šťastným dnes?
Snad to, že nemám deprese a přes svůj věk, který pomalu překračuje období mladistvé nerozvážnosti, užívám všeho nádherného, co mne obklopuje.

Jste autorem mnoha odborných publikací a získal jste řadu ocenění. Setkal jste se někdy s rivalitou nebo 
závistí?
Já myslím, že ano, ale nikdy jsem se jimi nezatěžoval.

Dalo by se spočítat, kolik dětských pacientů vám prošlo rukama, a pamatujete si některé z nich i po letech?
Nikdy jsem to nepočítal, ale bylo to za těch šedesát let, co dělám dětskou kardiologii, hodně tisíc. Na žádného z nich se nezapomíná.

Naplnil jste si všechny profesní sny, je to podobné i s těmi osobními?
Těch profesních snů je pořád spousta, ale jejich důležitost už není tak nutkavá jako dříve. Přesto mi nedají v klidu spát. Osobně jsem nesmírně šťastný, obklopený celou rodinou a přáteli.

Text Kateřina Černá  Foto Karin Zadrick

28. 8. 2019