Když to řeka přinese

Tvorba sochaře Roberta Bučka je v pohybu. Strnulost sochy jako definitivní „paměťové“ matérie, může být pro sochaře clonou, skrze niž stále obtížněji proniká světlo nových invencí. Akcentace pohybu, recyklace a fenomén času, se kterou se můžeme setkat v Robertových nejnovějších pracích, ale nemusí vycházet jen z osobní revize sochy jako ustrnulého výpovědního znaku.

Nejen sochaři jsou totiž dnes a denně atakováni zběsilou tekutostí doby. Robert Buček na jedné straně bojuje proti těkavé pomíjivosti užíváním „poctivé“ přírodní hmoty, na straně druhé si dynamiku doby přisvojuje. Důležitým aspektem jeho tvorby se tak stává procesuálnost.

Záznamy přírodních dějů jsou přeneseny do sochařských struktur a kompozic. Spolupráce uplynulého času a citlivosti uměleckého vnímání zprostředkovává upřímnou zprávu o kontaktu člověka a přírody, o motivech vcítění a pokory. Autor jakoby se v procesu práce s přírodním materiálem stával jeho součástí, navazuje na jeho předchozí existenci a dále ji dotváří (Mikoszewo). Nová kontextualizace ale není radikálním zneužitím materiálu. Sochař s pokorou ponechává přírodě její díl vlivu. Právě spolupráce organických materiálů s lidskou invencí, doprovázená snahou o propojení živelné a racionální procesuálnosti je pro Roberta Bučka typická a otisky tohoto dialogu nalezneme ve většině přítomných prací.

Další podstatnou vrstvou Bučkovy tvorby je ohledávání tématu domova. Rozličné architektury a domnělé urbánní struktury vybrušují otázky po tom, co je to domov. Je to místo, kontext, nebo samotný dům-objekt vymezující rámec bezpečí? V Bučkových stavbách asi úplný pocit klidu nenalezneme. I když na první pohled působí bytelně, při druhém ohledání zjistíme, že jsou plné znejisťujícího pohybu, lability, přílišné koncentrovanosti, nebo dokonce invazivní narace, například když velká voda přinese do domu hromadu naplaveného dříví (A river is my favorite neighbour). Sochařův osobní otisk vášně pro tento apropriovaný přírodní materiál však v instalaci otevírá hlubší existenciální témata dotýkající se pomíjivosti v hledání pevné půdy pod nohama. Povodeň totiž může být ohromnou katarzní silou v procesu osobního ulpívání na materiální složce vlastního života…

V tvorbě Roberta Bučka nelze opominout duchovní rozměr. Vedle již zmíněných fenoménů časovosti, pokory a lability, se objevují čistě spirituální, a tudíž abstrahované formy. Ve výstavním souboru tuto polohu nejlépe reprezentuje dřevěná plastika pracovně nazvaná Postní intervence do kostela. Prázdný, tedy navýsost produchovnělý prostor je rámován starými, časem nahlodanými trámy, které mohou symbolizovat lidský život, tělesnost, nebo obecně pomíjivé aspekty pobývání člověka ve světě. Záleží pak na nás, kam nasměřujeme pozornost, jestli na hledání dokonalého duchovního středu, nebo na ony dočasné projevy života.    

Dokumentární film o Robertovi Bučkovi Čtyřicetkrát sochařem si můžete pustit tady:

Text: Jaroslav Michna

20. 3. 2020