Kristina Reznik: Focení je týmová hra

Focení je o emocích, preciznosti, vnímání, je to týmová hra, kdy je potřeba sladit všechny činitele, které se na fotografii podílejí. Individuální přístup fotografa je cesta k úspěchu a Kristina Reznik je toho důkazem.

Kristina Reznik je rusko-česká fotografka, která se z rodné Moskvy přestěhovala s rodiči už v 90. letech. Po studiu humanitních věd na Karlovce se seznámila s bývalým Art Directorem řeckého Harper´s Bazaar a díky němu nakonec dostudovala obor fotografie na VŠOG Hellichova v Praze pod vedením Libušky Jarcovjákové a Lucie Mlynářové.

Po ukončení formálního vzdělání se Kristina vydala cestou spíše typickou pro západní země a šla asistovat české fotografce Bet Orten. Paralelně pracovala pro velké tuzemské i zahraniční startupy a podniky.

Kristina Reznik, foto: Bet Orten.

Během koronavirové krize se Kristina rozhodla působit jako volně podnikající fotografka a propojit se s různorodou škálou lidí a projektů. Svou tvorbu nechce nijak charakterizovat, jelikož ji baví pracovat s různými žánry a materiálem. Kristina je otevřená a ke každému klientovi přistupuje individuálně. Její dosavadní tvorba je rozmanitá, pestrá a společně jsme si povídali jak o jejích začátcích, tak také o tom, kam její kroky směřují nyní.

Kristino, měla jste k umění a fotografii vztah již od dětství?

Měla i neměla. Můj otec a strýc se věnovali výtvarným disciplínám, ale jen jako koníčku. A mě učili systematičnosti a exaktním vědám. Měla jsem být zubařem. Myslím, že v tom viděli větší potenciál pro nějaký stabilní život nebo cosi. Když na to zpětně myslím, přijde mi to docela vtipné. Nemohu představit, že bych se věnovala něčemu jinému.

Narodila jste se v Moskvě, co Vás přivedlo do Prahy?

Přestěhovali jsme se s rodiči ještě v devadesátkách, když mi bylo šest let. Jak jsem zmínila předtím, otec byl skrytá tvůrčí duše prahnoucí po svobodě a v Rusku to prostě bohužel moc nefunguje. Pak jsem se po letech love-hate relationship do tohoto krásného města znovu zamilovala a zůstala.

V posledních letech se focení stalo pro mnohé nejenom koníčkem, ale i formou jejich prezentace a práce. Jak Vy osobně vnímáte tento boom? Je to díky tomu, že se z focení stal trend dnešní doby?

To je velmi zajímavá a záludná otázka. Záleží na kontextu. Mohla bych o tom polemizovat dny, ale asi ty klíčové faktory popularity fotografie jsou takové, že je dostupná na dosah prstu na obrazovce telefonu a jednodušší nebo rychlejší než kresba. Každý nějakým způsobem chce vytvářet nějaké věci a fotka splňuje jak vášeň technických typů, jak ty čísla a optiky vlastně fungují atd., tak i choutky kreativních lidí ve smyslu „jé já to zmáčknul a ono to něco udělalo, ten obraz na mě nějak působí – emoce!”. Podle mě je pravda někde mezi tím a trošičku ještě dál. Asi patřím do toho tábora lidí, kteří si myslí, že by měla v hodně případech zůstat koníčkem. A taky je to tuším od roku 2007 volná živnost, to tomu taky hodně přispělo.

Vaše fotografické portfolio je celkem pestré, co Vás osobně baví fotit nejvíce?

S touto otázkou jsem měla vždycky problém. Přišla jsem na to, že fotografkou jsem tělem i duší a je to spíš o tom, jak vnímám tu svou realitu. Nerozděluji věci, co mě nabíjí a nebaví, neumím to. Umím vidět a fotit. Všechno je vlastně fascinující, když se na to podíváte pod určitým úhlem. Ať už se jedná o botu, interiér, pohyb, lásku nebo smetí. A když si to něco, co vás baví v tom najdete, tak to prostě baví i ty ostatní. Teď zním asi jako totální umčo, ale je to tak.

S příchodem koronavirové krize jste přešla na volnou nohu. Jak se Vám daří pracovat sama na sebe?

Ha, je to taková sinusoida. Občas máte pocit, že padáte. Občas máte pocit, že letíte. Ale bylo už potřeba té změny. Předtím jsem si říkala: „No tak ještě trochu počkám až to bude stabilní a pak”, ale díky krizi jsem pochopila, že je to hrozná blbost. Vlastně jsem hrozně dusila sama sebe. Je prostě potřeba začít dělat, dělat a dělat zodpovědně, s duší. A věřit. A ono se to vrací. A daří.

Máte svůj osobní fotografický sen, kde a koho byste chtěla fotit?

Já asi nějaký konkrétní fotografický sen nebo cíl nemám. Nebo jinak. Můj osobní fotografický sen je umřít ve stáří s foťákem v ruce. A fotit celý život. Kde a koho konkrétně už není úplně důležité. On vás ten vítr vždycky někam zavane. A když koukáte dobře, tak se tam něco najde. Nikdy jsem neměla ambici fotit celebrity nebo prezidenta a být mega slavná nebo tak něco. I když už jsem jich pár taky cvakla, spíš mi přišli jako prostě zajímaví lidi s historkami. A vlastně bych chtěla vyfotit Annie Leibovitz (slavná americká fotografka, fotila The Beatles).

Vaše fotografické služby zahrnují nejenom samotné focení, ale také celkový styling. Kde berete na jednotlivá focení inspiraci?

Styling nechávám na stylistech. Oni to umějí mnohem lépe. Ale dělám občas celkovou produkci a takzvaný Art Direction. Je to proces vymyšlení toho obrazu, tak aby dával smysl. Jako třeba aby spolu fungovaly barvy, nebo proč je v té fotce třeba muž středních let, a ne mladá holka, ostré či rozptýlené světlo. Věřím, že to opodstatnění by nemělo být líbí / nelíbí, ale třeba historie značky, typologie nebo technologie atd. Něco, co mě donutí tomu uvěřit. Slovu inspirace jsem nikdy nerozuměla, co to vlastně znamená. Vždycky si přestavím rozhovory s nějakou americkou TV star, jak tam do kamery křičí “Oh my Gosh I feel so inspired!”, jako kdyby se jí dotklo požehnání z výše. Já nic takového bohužel nepociťuji.

Jaké jsou Vaše cíle do budoucna, máte na své fotografické cestě pomyslnou metu, za kterou jdete?

To je složitější otázka, než se na první pohled asi zdá. Moje meta není fotografická, ale je s tím spjatá. Asi bych chtěla obecně pozvednout veřejnou informovanost o fotografii. Nějaké ponětí o ní, třeba proč je nějaká fotografie kvalitní a proč jiná ne, jak by se dala dělat lépe, efektivněji atd. Chybí mi tam nějaký dialog. Na konec třeba informovat i o cenové politice fotografie v současné době. Proboha vždyť se u nás v tom fakt nikdo nevyzná. Nikdo (smích). Třeba o tom někdy začnu psát blog.

Více najdete zde.

20. 10. 2020