Místo pro duši a mysl v karanténě

Pro mě ztělesnění ženskosti, síly a upřímnosti. Člověk, co vás dokáže inspirovat i rozesmát, žena, kterou nepřehlédnete. Jak se má herečka a spisovatelka Vlastina Svátková v době, kdy je její mysl v karanténě?

Co vás teď nejvíce zaměstnává?

Díky tomu, že se svět zastavil a my jsme se museli zastavit také, mě fyzicky nezaměstnává v podstatě nic, když pominu učení se s dětmi. Trochu mě zaměstnává stránka psychická. Mysl, která zůstala v karanténě, nemůže jít mezi lidi, do práce, do pozitivního kreativního stresu, na který byla zvyklá. Místo toho se učím fungovat úplně jinak a dozvědět se o sobě zase něco nového. Kdo jsem, když nepracuju, jaká jsem máma, manželka, jaký jsem člověk, který stojí a nemusí se za ničím honit? Umím jen tak běhat po zahradě a hrát s dětmi schovku? Umím se vůbec zklidnit, zastavit, přijmout fakt, že nemusím nikam utíkat, nemusím pořád něco dělat? Telefon mám pohozený ani nevím kde, a když mi někdo volá, nechce se mi to zvednout. Nemám strach, nepociťuju paniku. Můj největší nepřítel vždycky bylo to, že nebude nic. Že se jednoho dne budu nucena zastavit a zůstat sama se sebou. A to je dobře. Mnoho lidí tohle potřebovalo…

Situace, kterou momentálně prožíváme, mnohé z nás přivedla k přemýšlení nad hodnotami, nad tím, co je opravdu podstatné…

Věřím, že mnoho z nás vědělo, co je podstatné. Umíme pomoct lidem, kteří to potřebují, máme rodinu na prvním místě, ale zároveň dokážeme dělat práci tak, aby nás naplňovala a bavila. Hledáme cesty ke svobodě, jak svobodě uvnitř sebe samých, tak ve vztazích. A nestojíme na místě. Víme, že je pořád co se učit, že je pořád kam se posouvat a naplňovat své poslání. To poslání může být prozaické. Být třeba jenom dobrým člověkem. Tím chci říct, že tato situace u mnoho lidí nezpůsobila zásadní změnu. Pomáhají stejně tak, jako pomáhali předtím. Ale zároveň je hezké pozorovat, jak se v krizi dokáže národ propojit a tahat za jeden provaz. Jestli vůbec. Pozorovat, kdo je na jaké straně. Kdo čemu a komu věří. Vždycky tady budou lidé, kteří budou už jen z principu porušovat veškerá pravidla, a ještě se tím veřejně chlubit.

Pro mě je v těchto dnech zásadní hodnotou humor. Najít si ty hezké věci, věci, kterým se můžu zasmát, které mi udělají radost. Pouštím k sobě jenom to, co chci. Selektuju a soustředím se na to hezké. Na to, jak se planeta zotavuje, jak se dospělí začali víc věnovat svým dětem.

Moc příjemně mne překvapilo, kolik lidí se zapojilo do pomoci druhým. Máte nějakou osobní zkušenost?

Lidé se propojují. Kdo může, šije od rána do večera roušky a nechce za ně ani korunu. Všichni vidíme, že roušky nemají ani ti, kteří je nejvíc potřebují: lékaři a zdravotníci. Voláme si všichni navzájem a ptáme se, jestli někdo něco nepotřebuje, jak můžeme pomoct. Sdílím informace na sociálních sítích, nahrávám pohádky pro starší lidi v domově důchodců, ale to vše je absolutně nic oproti těm, co jsou od rána do noci v práci, aby o nás bylo postaráno. Můj tatínek jezdí kamionem a zásobuje obchody. Je už dva měsíce v Belgii a nevypadá to, že by ho někdo pustil domů. Jezdí do Francie, Německa bez ohledu na pandemii.

Můj kamarád je lékař na JIPce. Psali jsme si a s pokorou popisoval situaci, ve které teď zdravotníci jsou. Nejí, nespí, jedou nonstop. Tito lidé si opravdu zaslouží náš respekt, podporu a poděkování.

23. 3. 2020