Příběh fotografie, díl. IV. – Počátky abstrakce ve fotografii

Abstrakci můžeme považovat za prohlubování osobitého projevu a směřování k individualismu. Za jeden z impulsů rozvoje abstraktního malířství lze považovat i rozvoj fotografie.

Abstraktní fotografie se formovala v duchu avantgardních hnutí působících v období 20. a 30. let 20. století. Fotografie sama o sobě je jedním z nejvíce kreativních oborů umělecké tvorby. A to také z toho důvodu, že jí můžeme pojmout abstraktně, vyjádřit skrze ni naše myšlenky a propůjčit jí vlastní rukopis.

Původně fotografové jako abstraktní fotografie označovali ty, při jejichž vzniku nebylo použito fotoaparátu. Pojem abstraktní fotografie známe z dob počátků moderního umění, kdy toto označení vyjadřovalo pouze omezené množství technik. Mezi ně patří fotogramy, leptání, luminogramy a chemogramy. Termín byl poprvé definován v roce 1916 a popisoval právě tyto techniky. Později zahrnoval také fotografii, které se dotkl vliv konstruktivismu a surrealismu.

Alvin Langdon Coburn, člen skupiny Photo-Secession a průkopník neobjektivní fotografie, vynalezl vortografii v roce 1917 a zůstal hlavním obhájcem a praktikem této techniky. Vortograf je první zcela abstraktní druh fotografie, složený z kaleidoskopických opakování forem dosažených fotografováním objektů prostřednictvím trojúhelníkového uspořádání tří zrcadel.

Coburn vystavil v roce 1917 v Londýně celkem 18 vortografií, které vyvolaly velkou pozornost. Man Raye proslavily především „fotografie bez kamery namalované světlem“ zvané rayogramy, které tak pojmenoval po experimentování s abstraktní fotografií v roce 1922. Postup umístění objektu na světlocitlivý materiál a vystavení objektu světlu je známý sice již ze třicátých let 19. století ze snímků F. Talbota, zde se s ním však setkáváme ve zcela jiném kontextu.

Mezi nejznámější autory abstraktní fotografie byli vždy řazeni tvůrci, jako Henry Fox Talbot, Hippolyte Bayard, Man Ray nebo Anna Atkins.

Ve 20. a 30. letech došlo k výraznému nárůstu počtu fotografů, kteří zkoumali abstraktní snímky. V Evropě se Praha stala centrem avantgardní fotografie, kde František Drtikol, Jaroslav Rössler, Josef Sudek a Jaromír Funke vytvářeli fotografie ovlivněné kubismem a futurismem.

V Německu a později v USA László Moholy-Nagy, vedoucí školy modernismu Bauhaus, experimentoval s abstraktními fotogramy. Řekl, že fotografové „se musí naučit hledat, ne ‚obraz‘, ne estetiku tradice, ale ideální nástroj vyjadřování. Lászlo Moholy-Nagy zastával myšlenku, že fotografický aparát zaznamenává čistý optický obraz včetně deformace či zkratky, ale lidské oko viděný obraz doplňuje zkušeností a asociativními vazbami, které svazuje do výsledné představy. Proto je fotoaparát objektivnější než lidské oko. Toto tvrzení potvrzuje a zároveň vyvrací možnost existence abstraktní fotografie. Fotoaparát, respektive objektiv může zachytit pouze to, co skutečně existuje.

Autor fotografie ale může natolik využít úhlu pohledu a deformační zkratky, aby tak vytvořil obraz reprezentující jeho imaginaci, čím znemožní pozorovateli použít ony zmíněné asociativní schopnosti. Považujme tedy fotoaparát za pomocníka k vytvoření idey fotografa, stejného, jakým je pro malíře štětec.

Abstraktní a imaginativní tendence šedesátých let souvisí s tehdejším malířstvím, informelem. V té tobě se v Čechách stále do uměleckých děl promítal surrealismus. Jaroslav Rössler se zaměřil na montáže sestavované z městských krajin a různých struktur, rozvíjel experimentální zobrazení přes skleněný hranol a v šedesátých letech pokračoval v abstraktních fotografiích, tentokrát barevně a pomocí barevných fólií. Emila Medková tvořila v duchu surrealismu se zaměřením na strukturální podstatu díla. Karel Kuklík vytvořil cyklus Zamořená krajina, kde v detailech krajiny, dřevě nebo opuštěných objektech ukazuje destruktivní stopy lidské činnosti. V duchu surrealismu tvořil také Alois Nožička. Ve svých fotografiích vyhledával abstraktní východiska za pomoci struktur především na zemi. Fotografie mají symbolický základ.

Dnes však mezi abstraktní umění řadíme také fotografie autorů, kteří se zabývají detailem či strukturou, kdy nejsme někdy schopni rozeznat fotografovaný objekt. Snímky jsou často doplněny o světelnou kresbu a jsou snímány za delší expozice. 

Předchozí díly seriálu Příběh fotografie najdete zde.

10. 9. 2020