Rozhovor s Johnem Muchou — vnukem Alfonse Muchy

jmuch22_Fotor

Když vejdete do dveří Muchova domu na Hradčanském náměstí, jako by vás pohltil a vtáhl. Propadnete se v čase. Procházíte podloubím z roku 1240, barevnou vitráží na vás dopadá slabé světlo a ve starobylých pokojích přeplněných Muchovými obrazy, osobními věcmi a kuriózními předměty ze všech koutů světa se cítíte vtaženi do děje, který ještě neskončil…

Jaký je váš nejsilnější moment v životě spojený s uměním?
Je to balet. Když mi bylo dvanáct, vybrali mě do baletní školy. Balet byl pro mne jako elektrika. Později jsem jej musel ze zdravotních důvodů opustit, ale mezi tanečníky mám stále spoustu přátel. Blízcí jsme si například s Darjou Klimentovou.

Vyrůstal jste obklopen uměním vašeho dědečka. Měl jste pocit výjimečnosti?
Žili jsme sice v téměř věrné kopii Muchova slavného ateliéru v Paříži, ale já jsem to jako kluk vnímal jako úplně normální byt. Běhali jsme a hráli si tu se spolužáky. Později mi jméno Mucha bylo spíše přítěží, protože jsem pocházel z maloburžoazních poměrů, tak bylo nemyslitelné, abych v Praze studoval. Od osmnácti jsem pak žil v Londýně. Díky tomu, že jsem se tam narodil a měl dva pasy, nebyl problém vycestovat. Později jsem posílal pozvání otci, který tak díky mně mohl cestovat.

Muchu milují od Japonska po Ameriku, ale většina pozornosti patří litografiím…
Jeho oleje jsou fantastické, stylově úplně jiné. Naše kurátorka říkává, že v dědovi žilo hned několik umělců. Snažím se dynamitovat – rozbít ten zažitý stereotyp, že Mucha dělal jen plakáty. Momentálně organizujeme výstavu v Paříži – ty prostory spadají pod Louvre. Pan ředitel byl úplně u vytržení z Muchových fotografií, které doposud 
neznal.

Ke kterému z děl máte obzvlášť osobní vztah?
Mám rád Madonu v liliích a její příběh. Momentálně tady není, je na výstavě v Šanghaji a vy tak můžete vidět rokokovou výzdobu na zdech, která je obvykle tímto dvoumetrovým obrazem zakrytá. Původně to byl návrh pro okno chrámu. Co je na obraze ještě pozoruhodné, je portrét asi desetileté holčičky v pozadí. Je to věrná podobizna mé tety, která ovšem vznikla pět let před tím, než se narodila.

Alfons Mucha byl milovníkem bazarů a těch věcí, co shromáždil, je neskutečné množství. Mimo jiné spával v posteli, která dříve patřila Emě Destinnové…
Babička nikdy nic nevyhodila. Věděla, že všechny tyhle věci potřeboval její muž jako zázemí. Byly v Paříži, Americe, ve Zbirohu, v Bubenči a teď jsou tady. Nikdy bych nic z toho neprodal. Naopak, když má nadace dostatek financí, tak Muchova díla, která by doplnila sbírku, vykupuje. Máme také spoustu předmětů, které je potřeba opravit. Například tohle sofa je namalované na babiččině portrétu a my se snažíme dávat předměty a umění dohromady. Jde nám o jakousi trojrozměrnost.

Text Kateřina Černá Foto Karin Zadrick

30. 7. 2019