Václav Dejčmar — muž, který se nebojí experimentovat

dejcmar-ajurvedska-vecere-rozhovor

Nedávno otevřel hotelový komplex Zuri na ostrově Zanzibar a dokončil celovečerní film Bufo Alvarius – The Underground Secret o nejsilnějším známém přírodním psychedeliku. Muž, který prozkoumává neprošlapané cesty a má rád excentrický přístup k životu, vystoupí v rámci další Ayurvedic dinner v Černé labuti v pondělí 17. června. Film Bufo Alvarius bude samozřejmě součástí.

Kdo jsou podle vás šamani?
To záleží na definici. Slovo pochází ze Sibiře, ale používá se dnes celosvětově zejména v souvislosti s praktikujícími curaneros, brujos nebo ayahuasqeros v Jižní Americe. Za šamana se může považovat každý, kdo dosahuje výsledků skrze schopnost dívat se na svět kromě konvenční materiální reality i z nějakého dodatečného úhlu. A jakého? To se velmi liší.

Co mají všichni šamani společného?
Z pohledu západní interpretace bych řekl, že šamani řeší oblast, kterou nazýváme psyché (výraz pro duši/ mysl), a pro své klienty provádějí činnost, kterou u nás nazýváme psychosomatikou. Jihoameričtí curanderos čili léčitelé se skrze ovlivňování psyché snaží pomoci nemocnému hmotnému tělu. Věří, že se každý z nás může uzdravit, pokud se „na druhé straně“ učiní určité kroky. Svět psyché, který je v rámci jejich vidění mnohem širší, než nám dokáže zprostředkovat konvenční lidské vědomí, pro ně existuje stejně doopravdy jako hmotná realita. V kontextu Jižní Ameriky se během léčení využívají přírodní látky, takzvané medicíny, které mají různé psychoaktivní účinky. Díky nim je práce šamana s psyché jejich klientů výrazně jednodušší, zejména pak s její nevědomou částí, ke které normálně nemáme přístup. V ideálním případě šaman nedělá skoro nic. Pouze nastaví podmínky k samouzdravení.

Jaká je jejich role v dnešním světě a je vůbec ještě nějaká?
Samozřejmě! Stejně tak jako role psychosomatické medicíny, která se nehodí na všechno, ale při řešení určitých zdravotních problémů je podle mého názoru nezastupitelná. Pokud věříme na psychosomatiku, pak je přece jedno, jaký pro tuto činnost používáme výraz. Záleží na každém, jakou cestu zvolí. Šamani na rozdíl od doktorů v bílých pláštích pro své pacienty často inscenují velkolepá představení. Ti nejmoudřejší z nich dokonce vědí, že provádějí divadlo. Avšak pro pozorující vědomí jejich pacientů je důležité a léčivé, neboť jim vrací víru. Jejich magie spočívá v tom, že umí odhadnout, co pacient potřebuje vidět, slyšet a zažít, aby jeho ne-mocná psyché opět získala svou moc.

Myslíte si, že se do našich vnitřních světů dokážeme dostat i bez po(u)žití „medicíny“?
Zcela jistě. Například holotropní dýchání může fungovat stejně, jako různé jógové praktiky či transcendentální meditace, pokud se vše dělá správně. Technik je spousta. V případě zdravotních problémů nelze podceňovat ani efekt obyčejného placeba a sugesce. Dnešní svět je však rychlý a techniky, které nepočítají s žádnými substancemi, přinášejí logicky menší efekt. Pokud si pomůžeme psychoaktivními látkami, je práce výrazně jednodušší. Díky nim se totiž dostaneme mnohem hlouběji do oblastí podvědomí, kde je třeba vykonat požadované změny.

„Psyché je třeba vnímat jako náš software, který má vliv na náš hardware.“

Vzpomínáte si, kdy jste poprvé slyšel o ayahuasce?
Asi před dvanácti až třinácti lety, když jsem se poprvé vypravil do Peru. Strávil jsem tam měsíc. Po návštěvě klasických cestovatelských lokalit jsme zamířili do Pucallpy, tedy do města v amazonském pralese, o kterém se říká, že tam žije nejvíce šamanů na jeden kilometr čtvereční. Měl jsem tehdy v plánu vyzkoušet ayahuascovou ceremonii s příslušníky indiánského kmene šipibo. Ta zkušenost nakonec byla nesmírně intenzivní a pro mě zcela přelomová. Nešlo jen o samotný zážitek s ayahuascou, ale o způsob podání a proces jako celek. Spousta lidí, kteří neznají hlubší souvislosti, si mohou myslet, že důležitá je pouze ayahuasca, která obsahuje potentní psychedelikum DMT. Ale tak to není. Nápoj slouží „pouze“ k otevření dveří. Ayahuascová ceremonie v sobě spojuje několik navzájem souvisejících principů. Důležité je, co máte v hlavě, co se odehrává kolem vás a v neposlední řadě také schopnost šamana napojit se na dění v daném čase a prostoru. Tyto prvky musí být v souladu. Když se vše povede, výsledkem je překvapivě silný a komplexní prožitek, který není jen o změně vědomí, ale o transformaci samotné povahy toho, čím a kým se cítíte být. Kmen šipibo ayahuascu kontinuálně používá stovky let a říká o ní, že je jedním z darů bohů, které byly dány člověku. Z pohledu peruánského práva se pak jedná se o tradiční kulturní dědictví, a proto jsou tam takové ceremonie zcela legální.

Není za hranou jít na ayahuascovou ceremonii v ČR či někde jinde než tam, odkud pochází?
Nechci soudit za ostatní, ale pro mě osobně to trochu za hranou je. Přinejmenším poprvé. Jsem rád, že jsem ayahuascu poznal v jejím původním prostředí. Uprostřed přírody s tropickou džunglí za zády obklopen nekonečným množstvím různých zvuků a živých vibrujících energií. Můj pohled na věc je, že v Evropě se za ayahuascu může vydávat prakticky cokoliv. Spirituální byznys občas vykazuje veškeré známky marketingových nechutností jako podomní prodej hrnců. Spousta lidí, kteří potřebují pomoci, je přirozeně velmi citlivá a otevřená, a tak snadno naletí každému charismatickému obchodníkovi, který na ně dobře zapůsobí. Ve finále se ale člověk nevydává za psychedelickou látkou. Cestuje za komplexní zkušeností. Součástí zážitku je proto už i příprava, hodiny strávené v letadle, čekání na ceremonii, pobyt v exotické džungli, předepsaná dieta a také všechny myšlenky nebo vhledy, které vám u těchto přípravných činností přijdou na mysl. Pokud se rozhodnete zamířit na místo, kde má používání ayahuascy tisíciletou tradicí, máte vyšší šanci, že vaše zkušenost bude mít jasnou strukturu a správné vyladění. Intenzita živého deštného pralesa zcela určitě vytváří jinou vjemovou platformu než český les. Jinými slovy se domnívám, že konkrétně ayahuasca bývá hodně citlivá na místo. Je rozdíl, kde obřad probíhá. To však neplatí u všech látek. U extrémně silných psychedelik naopak skoro nezáleží na tom, kde si je s pokorou dáte.

Říká se, že sibiřští šamani vymírají. U jihoamerických je to – možná i díky popularitě ayahuascy – naopak.
Obecně si myslím, že spousta původních šamanských praktik zanikne. Ty, které se podaří nějakým způsobem zobchodovat, v určité formě přežijí. Otázkou je, v jaké kvalitě. Spirituální turistika způsobila, že například ve zmíněné Pucallpě je dnes šamanem každý druhý. A to je velký problém. Poptávka sice udrží tradice, ale způsobí i spoustu nekvalitní nabídky. Dobrý curandero instinktivně pracuje s vědomou pozorností svých pacientů. Nefunkční životní schémata, která vedla k zdravotním komplikacím, nahradí lepším příběhem, do kterého lapí jejich pozornost. Tím jim změní osud, protože jak se v angličtině říká: „Your attention is your destiny.“ Na takové mistrovství jsou však třeba nejen léta praxe, ale i přirozený talent.

Přitažlivost ayahuasky ve společnosti lehce odeznívá. Místo toho přichází euforie z Bufo Alvarius. Jaký je vlastně jeho příběh?
O tom je náš film. Bufo Alvarius je druh ropuchy, která žije v sonorské poušti a její sekret lze usušit a vaporizovat. Vzhledem k přítomnost molekuly 5Meo-DMT, která je na rozdíl od ostatních psychoaktivních substancí poměrně neznámá, se patrně jedná o nejsilnější přírodní psychedelikum. Nejsilnějším v tom smyslu, že intenzita stavu, do kterého se dostanete, je natolik mohutná, že veškerý kontext konvenční reality začne být zcela nepodstatný. Výhodou tedy může být, že lze zážitek absolvovat prakticky kdekoli, a také fakt, že trvá pouze 10–15 minut. Stav indukovaný ayahuascou, LSD či českými lysohlávkami oproti tomu trvá hodiny. A proč jde o fenomén? Dnešní doba je rychlá. Ne každý má čas cestovat za klasickou ceremonií. Bufo Alvarius je o tom, že někam přijedete, něco rychle zažijete, otevřou se nové obzory, ale za hodinu už jedete autem domů a máte další tři měsíce co řešit a z čeho čerpat. Když se vše provede správně, může zážitek člověku zprostředkovat obsah, který odemkne zcela novou dimenzi jeho života. Rychlost celého procesu je pro dnešní moderní dobu skvělá. Nicméně na druhou stranu vyžaduje právě Bufo Alvarius stejnou, ne-li větší přípravu než jiné psychedelické látky a přítomnost kvalitního průvodce. Jinak hrozí, že si místo uspokojivého vhledu domů nakonec odnesete neuspokojivý chaos.

Kdy byla tato látka objevena?
Někteří antropologové se domnívají, že jed z Bufo Alvarius používaly staré indiánské národy na území dnešního Mexika. Tradice však byla přetržena. Existuje útlá kniha z osmdesátých let, kde je popsáno, jak ropuchu chytit a bez toho, aby se jí ublížilo, odebrat její jed, vysušit jej a poté ho kouřit. S okamžitým, ale krátkým účinkem. Na další popularizaci této metody se pak podepsali slavní „psychonauti“ jako Ralph Metzner v nedávno publikované knize Ropucha a Jaguár, kde se porovnává zážitkový potenciál Bufo Alvarius s ayahuascou.

Pravděpodobně těžko zobecnit, ale jsou tedy zážitky s Bufo Alvarius podobné těm s ayahuascou?
Zajímavé je, že způsob, jak člověk nahlíží realitu skrze různé psychedelické látky, se příliš neliší. Mírnější zkušenost tohoto typu lze získat i bez chemických substancí. Podobně totiž fungují i různé zážitkové praktiky, jako je půst, zrychlené dýchání nebo práce s myslí typu vipasana. Ze stavů vědomí, které psychiatr Grof nazývá holotropní, nejspíš pochází i filosofický základ pro většinu náboženství, posvátných textů i starých spirituálních směrů. Psychedelická zkušenost proto buď hodně vypovídá o evolučním designu našeho mozku, nebo se jedná o potvrzení, že naše realita je vytvořena jistým konkrétním způsobem a ten lze v určitých mimořádných konfiguracích vědomí nahlédnout. Pokud psychedelika připodobníme k dopravním prostředkům, pak s lze s velkou nadsázkou ayahuascu přirovnat k Formuli 1 a Bufo Alvarius k tryskovému letadlu. Cestujete stejným směrem, ale zážitek z cesty se velmi liší. U ayahuascy stále existuje já, které vnímá strukturované vjemy. U Bufo Alvarius už žádné konvenční vjemy neexistují. Dostanete se někam, kde zmizí slova, smysly, čas i lidská identita, takže výsledný zážitek z lidského pohledu nelze příliš komentovat. Zdá se, že Bufo Alvarius vrací vědomí k bodu, než všechno vzniklo, kdy ještě neexistovala lidská forma ani časoprostor. Podobné žonglování se slovy zní možná nesrozumitelně, ale zkušenost sama naopak mnoho otázek vyjasní.

Jsme součástí Všeho nebo Všechno je součástí nás?
Ve stavu indukovaném Bufo Alvarius platí obojí najednou. (smích) Jsme obětí permanentní války protikladů, jsme zajatci paradoxů. Když však dojdeme hodně na okraj, tak se kontradikce zhroutí. Tuto myšlenku lze dobře ilustrovat na současné fyzice. Uvnitř nejzajímavějších objektů ve vesmíru, kterými jsou černé díry, neplatí fyzikální zákony, takže realitu za horizontem událostí (okraj černé díry) nelze současnou fyzikou zkoumat. Přesto víme, že tam dochází k něčemu, co patrně dalo vzniknout celému známému vesmíru včetně jeho fyzikálních zákonů. Paradox. Nejlepší vystižení povahy reality. Paradox je v konvenčním stavu vědomí neřešitelný, ale v rozšířených stavech vědomí najednou mizí. Tam je zřejmé, jak mohou všechny věci existovat naráz. Jen toto poznání nelze přenést do lidské řeči, která je v principu založena na zmíněných rozporech. Slova, logika a její nejvyšší forma – tedy matematika – jsou prostředkem racionální interpretace reality, která má jasné limity. Ty lze prokázat, protože i matematika je jako metodologie poznání sama o sobě neúplná. Kurt Gödel přišel v třicátých letech s důkazem, že v matematice existují pravdivá tvrzení, která však v rámci systému dokázat nelze. Někteří matematici pak vyskočili z okna. Zhroutil se jim svět, protože věřili, že matematika je čistá abstraktní dokonalost a její systém je úplný, sám v sobě kompletní a nerozporný. Což není pravda.

Lze se po takovém zážitku vrátit ve stejném nastavení mysli zpět do reálného života?
Co nás nezabije, to nás posílí. (smích) Abychom zvládli šílenství dnešního světa a dokázali rozlišit mezi tím, co je důležité a jak se s rychlostí a záplavou informací vypořádat, psychedelická zkušenost může pomoci. Myslím si, že konvenční člověk dnes často žije ve větším zmatení než někdo, kdo podobný zážitek má a dobře jej v sobě zintegruje. Pro člověka, který zná změněné stavy vědomí, může být realita světa nakonec více uspokojivá a průzračnější. Ale samozřejmě případ od případu, psychedelika rozhodně nejsou pro každého.

Co vás vlastně vedlo k tomu natočit o Bufo Alvarius film? A proč jste se rozhodli k němu dělat zároveň roadshow s diskusí?
Film má jednoduchý účel a vznikl náhodou. Nejlepší a nejefektivnější formou, jak v současné době dát vědět o nějakém fenoménu, je natočit o něm film. Ten totiž působí nejen na racionální stránku příjemce, ale i na emoce. Nenatočili jsme nudný dokument, ale takzvaný zážitkový film, kde vycházíme z toho, že většina diváků zkušenost s Bufo Alvarius – a možná ani s žádnými jinými psychedeliky – nemá a nikdy mít ani nebude.

Proč by se lidé o téma psychedelik měli vlastně zajímat?
Přírodní psychedelika se v různých šamanských praxích odpradávna používala hlavně k léčení neduhů těla i mysli. Avšak mohou být i účinným nástrojem sebezkoumání, pokud toužíte po rozšíření záběru vnímaného a uvolnění stavidel kreativity. Existuje věta jednoho středověkého mystika: „Kdo zemře, než zemře, nezemře, když zemře.“ To je víceméně esence všech silných psychedelických zážitků. Řekl bych, že vykazují velkou podobnost s procesem smrti, protože je spojuje mimo jiné zkušenost rozpouštění ega, ztráty lidské identity a transformace vědomí. Člověk přestává mít konvenční vztah k sobě jakožto k lidské jednotce spojené s tělem. Díky tomu možná změníte náhled na realitu a bytí. Jednou totiž každý z nás i bez psychedelik podstoupí zkušenost s procesem, který se nazývá smrt, a tak se není špatné takového zážitku vznikání a zanikání vnitřně řízeně dotknout a zasadit si ho do širších souvislostí. Děs z neznámého se pak obvykle zmírní. A mysterium života možná začnete nahlížet novýma očima.

Na vašich roadshow po Česku následuje po filmu diskuse. Ta je asi při takovém tématu velmi žádoucí.
Film často v divácích otevře mnohem víc otázek, než dá odpovědí, takže následné diskuse dávají smysl a otázek je vždy mnoho. Jak jsem řekl, film nemá ambici k tématu přistupovat přísně vědeckým způsobem. Jedinou ambicí bylo informovat o fenoménu, který je běžným lidem obvykle zcela neznámý.

Cestujete s filmem také do zahraničí?
Film je dostupný on-line, takže se na něj mohou podívat lidé ze všech koutů světa. Chystáme se jej nyní nabídnout také americkému Netflixu. Přednášek se účastní kromě kolegů z produkce obvykle také certifikovaní terapeuti, kteří rozumí přínosu psychedelické zkušenosti v terapii.

Kdo ve filmu vystupuje?
Stanislav Grof je jedním z hlavních protagonistů, kteří o Bufo Alvarius mluví. Každý, kdo ve filmu vystupuje, měl osobní zkušenost s Bufo Alvarius. To byl podstatný princip celé dramaturgie.

Jsou Češi co do těchto zkušeností zvídaví ve srovnání s ostatními národy?
Dle mého názoru se do takových zážitků Češi poměrně hrnou, protože jsme jedním z nejvíc ateistických národů na světě. Touha pro transcendenci je však součást lidského designu, takže pokud není vyplněna vírou nebo praxí nějaké církve, hledáte jinde.

Stojí podle vás tento film za popularizací Bufo Alvarius?
Těžko říct. Na film obvykle přicházejí diváci, kteří už tuší, co spojení Bufo Alvarius vůbec znamená. Největšími popularizátory jsou obvykle lidé, kteří získali tento zážitek, měl pro ně význam a myslí si, že by mohl mít význam i pro ostatní.

Skutečně touha po poznávání vnitřních světů ve společnosti narůstá?
Logicky ano. Alespoň v určité vrstvě západní společnosti. Pro běžného člověka začíná být dnešní svět zcela nesrozumitelný. Vytratil se konvenční společný narativ, který zde u mainstreamové společnosti převládal do konce dvacátého století. Od 21. století je vše roztříštěné. Už nelze říct, že existuje nějaký „průměrný“ názor na svět. Více lidí v jedné místnosti se dnes těžko shodne na tom, proč jsme zde, co se od nás čeká a kam jdeme. Výsledkem je mentální chaos a velká nejistota, která je často podpořena i nejistotou ekonomickou. Člověk se pak přirozeně touží s vnějším chaosem vypořádat alespoň určitým pořádkem uvnitř sebe. A jak jej získat? Nejpoctivější je patrně přímá zkušenost s transcendentálním charakterem. Koncepty, názory a myšlenky nemají takovou sílu. Klíčem je osobní zkušenost, která je nepřenosná.

Co je podle vás smyslem života?
Většinou na tu otázku odpovídám „Syntax Error“. Myslíme si, že skrze slova umíme tvořit smysluplné věty, koncepty, otázky a odpovědi. Ale ve skutečnosti nám uniká, že řeč je jen nástroj. Jsme zvyklí ho používat na všechno a přitom vůbec nerozumíme samotné povaze struktury jazyka, která má své limitace. Navíc dokonce ani nevíme, že jí nerozumíme. A tak se snadno stane, že v nekonečném zmatení živeném nevyjasněnými emocemi v plamených hovorech bez konce rozebíráme nesmysly.

Proč jsme tady – máme zde nějaký úkol?
Co na to říct? Odpovím slavným koanem. Na louce, kde poletují včely, voní kvítí a bzučí brouci, se ptá žák mistra: „Proč se všechny tyto věci dějí?“ a mistr odpovídá: „Pro tebe!“ Bytí samo je smyslem.

 

Film bude možné zhlédnout v rámci další akce Ayurvedic dinner v Černé labuti, která proběhne s účastí Václava Dejčmara v pondělí 17. června.

17.00—18.30 Ájurvédská večeře
Gary Wright a host Jiří Štift, šéfkuchař restaurace Sia
18.30—19.30 Ayahuasca — dobro či zlo
Přednáška Václav Dejčmar
19.30—21.30 Bufo Alvarius
Promítání filmu a diskuse

www.ayurvedicbreakfast.cz 

Text Barbora Vojtová Foto Václav Dejčmar

27. 3. 2019