WeTravel – Bayreuther Festspiele

25. červenec je svatý den pro všechny milovníky klasické hudby, obzvláště wagneriánské. Co se odehrálo v Bayreuthu 25. července tohoto roku, se nestalo ani jednou za posledních 69 let – Bayreuthské hudební slavnosti se kvůli koroně nekonaly.

Neudivuje, že právě tento festival patřil k prvním, který byl v Německu zrušen – starší publikum, speciální struktura večera, sedadla velmi blízko sebe… a přesto, i přes vysoké ceny, se na lístky čeká někdy i několik let. Dopis kvůli lístkům, který jsme po zrušení festivalu na jaře obdrželi, nabízel tři varianty: peníze věnovat na charitu, přesunout na příští rok nebo dostat zpět. Věřím, že i Bayreuth přežije tento annus horribilis a lidé opět s nadšením nasednou do těch nepohodlných dřevěných lavic, které přenesou milovníky hudby do wagneriánského světa, který je mnohem více než jen hudebním divadlem. Jako tehdy před léty…

10 let jsem čekala na tento den. 10 let jsem psala do kanceláře Bayreuther Festspiele žádost o lístky. Když jednou přišel dopis, který byl mnohem těžší než obvyklé jednostránkové zamítnutí, trvalo dlouho, než jsem jej otevřela. Že by přece? Jaké představení jsem vůbec tentokrát zakroužkovala? A jaké datum? Bude to vůbec zapadat do našeho již rozplánovaného prázdninového kalendáře? A skutečně. 27. 8. na nás čekal v Bayreuthu Lohengrin.

© Enrico Nawrath

Na slavný „Kopeček“ jsme tentokrát chtěli přijet včas. Z hotelu Burg Rabenstein jsme vyjeli s dvouhodinovým předstihem. Dramatická obloha pro nás byla vstupní branou do wagneriánského světa plného touhy, lásky, utrpení a vášně. K tomu mě hladilo vědomí, že koncept Lohengrina vznikl v létě 1845, při léčebném pobytu Richarda Wagnera v Mariánských lázních.

Romantické mi připadaly i rozlité potoky a říčky po celonočním vydatném dešti, který jsme si ještě večer vychutnávali se skleničkou červeného u krbu na hradě. Když však vody přibývalo, a chvílemi jsme se po cestě s přívalem vody téměř plavili, má nostalgie začala pokulhávat. A změnila se v tvrdou realitu v okamžiku, kdy cedulka Bayreuth byla přeškrtnutá a zástupy požárníků a policie nám razantně uzavřeli cestu. Téměř se slzami v očích jsem vysvětlila cíl naší cesty a věřte/nevěřte, stal se zázrak. Mezi muži zákona zavládl šum, cesta nám byla otevřena, vysvětlena a přes staveniště a zátarasy jsme mohli krokem pokračovat. Na „Kopeček“ jsme se dotrmáceli na poslední chvíli. Sklenička šampaňského a fanfáry na balkóně nás pak majestátně vtáhli do světa mýtů, magie a mytologie.

Sólisté byli výborní, ale nejvyšší metou u Wagnera je a zůstane chor. A ten bayreuthský musíte obdivovat. „Nikdy se mě neptej po mém jménu a mém původu…“ zpívá rytíř Lohengrin své vyvolené. A přitom hledá ženu, která ho bude bezpodmínečně milovat a rozumět mu bez toho, že by znala jeho původ. Otázky jsou zakázané, protože nemají smysl. Jen čistá láska, bez minulosti a tradic může přežít.

V pauze vysvitlo sluníčko, a tak jsme se posilněni večeří procházeli parkem a pozorovali publikum. Smoking a dlouhé šaty jsou samozřejmostí, hedvábí převládá, zastoupeni jsou šperkaři z celého světa. Je slyšet všechny jazyky, obzvlášť španělština je hojně zastoupena. Pevnou součástí festivalu je každoroční návštěva „německých“ Argentinců, kteří vždy byli obdivovatelé wagneriánské hudby.

Poslední tón, agonie, ticho. Teprve potom se divadlo začalo třást. Já křičela bravo, gentleman vedle mě pískal a křičel buuuh. Nakonec mi podal zdvořile ruku a pomohl vstát ze židle. Usmáli jsme se a popřáli si krásný večer. Ten večer krásný byl.

Foto: Danuše Siering

Foto ostatní: Facebook / Bayreuther Festspiele – Bayreuth Festival

28. 7. 2020