WeTravel — Rozmanitost Indie

wetravel-indie-cestovani-joga-ajurveda

Nic nečekám, nic po Indii nežádám. Nechávám se jen unášet jejím tempem a snažím se být vědomým pozorovatelem její rozmanitosti. Indie je paletou barev, chutí, vůní, ale i rozličných odérů ze všudypřítomných odpadků, se kterými si tento národ stále ještě nedokáže poradit. Nicméně, nehodnotím, nekritizuji, pouze se snažím být v proudu bytí — ve flow okolností, výzev a nových zkušeností. Pokud se oddáte indickým tradicím a vřelosti či se ponoříte do tajemství života dle principů starých indických nauk, je nebezpečí, že po návratu přeskládáte své hodnoty a priority. Tato země je totiž ve své přitažlivé divnosti překvapivě návyková.

V/čas neexistuje
V Indii se nepřestanete divit. Nad vším a neustále — v jakémkoli slova smyslu. Jak se říká, jiný kraj, jiný mrav a zde to platí doslova. Např. doprava je zde kapitola sama pro sebe. Indie je bývalá anglická kolonie, takže se jezdí vlevo, ale tím veškerá podobnost s Anglií — možná tak kromě všudypřítomného čaje – avšak navíc s masala kořením — končí. Indové milují barvy a světýlka, takže i každý dopravní prostředek je nějakým způsobem barevný a vyzdobený ideálně blikajícími žárovičkami, praporky či kreativními malůvkami. Nejkurióznější z toho všeho je, že kdo netroubí a nepředjíždí, nepatří na silnici. Neustálé „závodění“, mačkání se na sebe a ruka permanentně na klaksonu je zkrátka národní disciplínou. Indové v sobě mají zajímavou dětinskost – ať už ve vztahu k obklopování se barvami, tak co do dravosti. Silnice je pro ně jedna velká soutěžní hra. Rozhodně se nespoléhejte na to, že by jakýkoli dopravní prostředek přijel včas. Pojem „včas“ v Indii vlastně vůbec neexistuje. Všechno je a není „včas“ — záleží na tom, z jakého úhlu pohledu a také kdo se na to dívá. Pro nás znamená pojem „včas“ to, že jsme někde nejpozději na minutu přesně. V Indii jste rádi, když to bude pouze s půlhodinovým zpožděním. Je výjimkou, když letadlo letí přibližně v čase, na který si koupíte letenku. Na vnitrostátních letech jde obvykle o dvou až tří hodinové posuny. Trajekty jezdí tehdy, když se naplní. V čase, kdy máte s Indem domluvenou schůzku jste rádi, když vám zavolá s dotazem, kde že se to vlastně máte setkat a že akorát vyráží z domu. Samostatné téma je počet cestujících. Ani v nejkurióznějších představách by vás nenapadlo, že např. do tuk tuku se dvěma zadními sedadly umístíte osm lidí. Roztomilá tříkolová vozítka s motorovým srdcem dravce projedou úplně všude, i když si myslíte, že to ani náhodou nejde. Často v nich sedíte na jedné sedačce společně s řidičem nebo formujete druhou řadu na stehnech jiného cestujícího. Přetíženost vozidel a dodržování pravidel bezpečnosti silničního provozu v Indii nikomu nečiní nejmenší starosti. Přitom nehodovost je minimální.

Možné je všechno
Ať už nakonec zvolíte kterýkoli způsob dopravy, bude to pro vás zaručeně zážitek. Čekejte nečekané nebo spíš nečekejte nic, protože v Indii je možné úplně všechno! Když se někoho zeptáte, zda by něco bylo možné zařídit, téměř každý vám řekne, že jde zařídit všechno. Krásný pocit. Ano, Indové to skutečně umí, jen to asi nebude dle toho, nač jste zvyklí. Ideální je nemít v Indii žádné představy o tom, jak by něco mohlo dopadnout či vypadat. Ono je to totiž vždycky úplně jinak — po jejich. Ale to neznamená, že je to špatně, naopak! Indové jsou velmi kreativní lidé a dělají věci po svém, takže nemá smysl se v přemýšlení omezovat evropským stylem očekávání. Ideální je nechat věcem volnost a nést se na indické vlně života. Budete překvapeni, jak je to příjemné a pohodové. Každopádně je potřeba počítat i s tím, že jako Evropan můžete zažít občas nějaký ten kulturní otřes. Ať už jde o všudypřítomné odpadky, se kterými zkrátka Indové neumí nakládat a když někde opravdu přetékají, pak je nekompromisně a bez ohledu na životní prostředí spálí, či o stravovací návyky. Pokud si myslíte, že „omáčka“ nejde sníst bez lžíce, pak jste na omylu. Rýži s různými druhy omáček a čatní Indové konzumují výhradně pravou rukou, přičemž prsty jsou vidličkou, nožem i lžící. A to kdekoli, např. i ve vlaku.

Život ve vlaku
Právě jsem nastoupila do „rychlíku“ s tempem osobního vlaku. Přijel o hodinu déle, než bylo v plánu, ale to je na místní poměry vynikající čas. Dveře zde neexistuji, vagóny jsou vysoké, protože z každé sedačky lze vytvořit zároveň ležení, celkem tři patra, tři větráky, zrcátko a mříže na oknech. Cestující jsou různí, ale všichni mají bosé nohy, někteří žabky, které stále nazouvají a vyzouvají. Vlakem jede také mnoho poutníků, kteří se vydávají na různě dlouhou cestu a žijí z milodarů. Právě se dívám na jednu rodinku – pouze muži, kteří na takové cestě jsou a momentálně se převlékají do jinak barevného parea kvůli modlitbě. Ze směsi popele, koření a barev si kreslí třetí oko na čelo a k tomu z oken suší mokré oblečení, které si ve vlaku přeprali. Možná kvůli tomu mají okna mříže. Nejmladší z nich — ve věku přibližně 10 let — vytahuje po modlitbě, ukončené točením v kroužku a dotecích střídavě rukou na zem a čelo, chipsy a láduje se z velkého zeleného pytlíku, který pravděpodobně za chvíli poletí místo do koše, který zde stejně není, z okna. Smažené brambůrky tady zkrátka fungují stejně tak masivně jako v Británii či Americe. Je téměř poledne. Cestující postupně začínají otevírat krabičky a pravou rukou formují sousta z rýže, kterou namáčí do různě barevné omáčky. Nejrůznější vůně se linou vlakem a mísí se s neidentifikovatelnými odéry z venčí. Mezitím uličkou prochází „nabídka“ kávy, smažených koblih, ořechů, výherních losů, ale i žádostí o peníze v podobě slepce či beznohého Inda vytírajícího svým pozadím podlahu. Na „chodbě“ je velké umyvadlo. Všichni si k němu po jídle chodí mýt ruce a zároveň si prstem před zrcadlem očišťují zuby. Poutníci u něho perou svých pár kousků oblečení. Vůbec se nemohu soustředit na čtení, kolik mám dojmů. Ležím totiž v prvním patře se skvělým výhledem. Postupně mi dochází, jak odlišný je to svět od toho našeho – evropského. Baví mě, že si zde lidé naplňují životy také něčím jiným, než prací. Na špičce pomyslného žebříčku hodnot mají totiž rodinu, víru a tradice.

Nauka o životě
Vlakem přejíždím z Cochinu do Varkaly. Z ayurvédského centra do jógového. Poznávám tak dvě disciplíny, které jsou pro mnoho Indů celoživotním stylem. Ten začíná — zejména poslední dobou — velmi výrazně prosakovat také k nám na západ. Lidé si postupně uvědomují, že klasická medicína již nestačí, resp. jim dává větší smysl podívat se na příčiny svých problémů v širších souvislostech. Je to právě ayurvéda, která dokáže rozklíčovat zdroj trápení a na základě tělesné konstituce nabídnout medicínu a formu terapie. Každý v sobě máme zastoupeny tři dóši — kaphu, pittu a vátu. Jsme jejich kombinací v různých poměrech a dle toho také naše tělo reaguje. K ayurvédské terapii patří satvické jídlo — v podstatě jde o lehce stravitelné pokrmy prospěšné všem, bez rozdílů typu převažující dóši. Ayurvédský doktor zároveň každému stanoví individuální terapii, jejíž součástí je tzv. očistný proces. Ten v sobě zahrnuje pět základních postupů, které se však v plném znění využívají v dnešní době už jen málokdy. Ayurvédský doktor není žádný šarlatán, ale vysokoškolsky vystudovaný člověk, který má zcela stejný základ studia jako klasičtí doktoři, jen se v rámci magisterské části specializuje právě na ayurvédu. V ayurvédě se hodně pracuje s přepuštěným máslem – ghí. Teplé se používá v rámci očisty k pití, k masážím, k vaření. K tomu všemu dostanete příděl medicíny — přírodních bylinných produktů určených na vaše konkrétní zdravotní komplikace. Nezávisle na délce pobytu v ayurvédském resortu, si odvážíte s sebou medicínu ještě na další jeden až dva měsíce, kdy očistný proces ve vašem těle dobíhá. S kufrem z poloviny plným medicíny mě tedy čeká další část mého pobytu — Varkala.

Pohyb jako princip
Místo v jižním cípu Kéraly je plné nadšených jogínů plnících si svůj sen v podobě certifikačních kurzů, vyniká nepředstavitelně magickými západy slunce, všudypřítomnými divokými psy a vůněmi vonných tyčinek. Bydlím v místnosti společně s dálnicemi mravenců, velkým pavoukem, ještěrkou a každé ráno a večer chodím na lekci jógy. Mezitím si užívám pohostinnosti místních restaurací a bister, kde dostanete za nízké ceny vysokou kvalitu — resp. lahůdky, které jsou připraveny z toho, co kolem vás právě roste, v nekonečně barevných kombinacích a nečekaných chutích. Vše se zde vaří na kokosovém oleji, takže i vzduch je jím hutně provoněný. Na řadu věcí si velmi rychle zvyknete a v Česku vám poté chybí. Zůstávají tedy alespoň v mé pocitové výbavě a se zavřenými víčky se k nim s úsměvem vracím. Jedna ze vzpomínek patří rannímu objetí Indií. Je zcela běžné, že Indové vstávají ještě před východem slunce. Mnoho činností tak zvládnou v brzkých ranních hodinách. Ať už jde o práci, vaření, cvičení. S budíkem na půl sedmou se vlastně cítím tak trochu provinile. V Praze je to velmi brzy, v Indii naopak pozdě. Vstávám tedy do „roztančeného“ dne, který mě vítá vůněmi jídla, sluncem a všudypřítomnou hudbou a zpěvem. Člověka to rovnou naladí na pozitivní vlnu, na které se pak můžete nést celý den. Tím, že se brzy vstává, se také docela brzy chodí spát. Má to svůj smysl, člověk následuje přirozené naprogramování přírodou a tělo si to užívá, začíná mít mnohem více energie a mysl dostává dávku dobrého pocitu z uspokojeného těla.

Přítomný okamžik
Varkalu hladí oceán, resp. Arabské moře, jehož vlny se na pobřeží burácivě lámou a otáčí nadšené mořemilce do kotrmelců. Indové většinou neumí plavat, takže se jen po kolena brodí pěnou z doznívajících vln. Ti odvážnější jdou po pás. Nikdy je ale neuvidíte v plavkách. Stejně tak to platí o zakrytí obnažených ramen a nohou. Cizinec by měl respektovat tento oděvní zvyk, i když v turistických oblastech lze lehce přimhouřit oko. Západy slunce jsou ve Varkale opulentní. Velká červená koule propadá bílo-šedými mraky do moře, které jí poskytuje zrcadlo, aby na hraně dne a noci mohlo ještě naposledy dramaticky zazářit. Tak jako slunce otevírá a zavírá den, tak se s ním i jogíni vítají a loučí. Až ve Varkale jsem pochopila, že jóga není o výkonu, není to sportovní trénink, je to životní moudrost. Vědomě dýchat, vědomě protahovat, vydržet, posouvat své limity v pozicích. Rovnoměrně posilovat své tělo i mysl. Koncentrovat se na činnost. Učit se být přítomný v daném okamžiku. Tady a teď, bez myšlenek na minulost, bez uvažování nad budoucností. Minulost neovlivním, budoucnost nakonec stejně dopadne jinak, než si naplánuji. Zůstat ve vědomé přítomnosti je má velká výzva. Kromě toho také „vděčnost“ a „pokora“. Hodnoty, které mi Indie připomněla a naservírovala v jejich plném významu. S rovnými zády a skloněnou hlavou tedy po měsíci rozmanitých zážitků nasedám na zpáteční letadlo, které má čtyři a půl hodiny zpoždění. Vím, že se s Indií nevidím naposledy, protože mě mistrně, jemně a přirozeně dokázala přiblížit ke ke svému vlastnímu já. Děkuji, na viděnou, namaste…

 

Text a Foto Barbora Vojtová

13. 2. 2019