WeTravel — São Paulo

Největší a zároveň nejbohatší město Jižní Ameriky, kde žije více lidí než v celé České republice dohromady. Nejsem zrovna fanda velkých měst a ani São Paulo mě nenadchlo ničím výjimečným. Zato zážitků a setkání s místními Brazilci bylo dostatek, a to i přesto, že jsme po příletu a zkontrolování letenek zjistili, že nás zde čekají pouze dva dny, místo třech, se kterými jsme původně počítali.

Naše druhá, a zároveň poslední zastávka s kamarádem Salisem nezačala nejlépe, jelikož jsme přes dvě hodiny nemohli najít náš hostel, který byl naprosto dokonale ukrytý ve velké bytovce. Prakticky se jednalo o garsonku, do které někdo naskládal tři palandy. Co jsme ušetřili na ubytování, jsme utratili v místní prádelně, po jejíž návštěvě jsme zjistili, jak drahé reálně São Paulo je. Za dvě tašky oblečení po nás chtěli 100 $R, což je asi 650 korun. Kdybychom neměli všechny věci mokré, jako bychom je právě vytáhli z bazénu a nebáli se o jejich osud do dalších dní, určitě bychom odmítli. Více jsme po příjezdu nestihli.

Rodinná večeře

Následujícího dne jsme se setkali se Salisovým strýčkem. Provedl nás po centru, které bylo sice pěkné, nicméně bych jeho popisováním opisoval typické jižní evropské město. Od strýce navíc dostáváme pozvání na večeři, které s radostí přijímáme. Zbytek odpoledne trávíme kvůli silnému dešti bohužel na pokoji.

Večeře v pěkném starším bytě na okraji São Paula se kromě nás čtyř účastní také Salisova teta a jeho bratranec. Po úvodním ostychu a pomalém oťukávání se úměrně s počtem vypitých láhví vína stáčí konverzace na mě a Dadku. Otázky o naší cestě a našich plánech střídají otázky ohledně naší zatím neexistující svatby a o tradicích, které se v Česku a na Slovensku k svatbám vážou. Na konci večere dostává Dadka od hostitelky (mimochodem vynikající kuchařky zatím nejlepšího jídla v Brazílii) náušnice na památku a já od pana hostitele lahev Cachaça, národního brazilského nápoje. Salisův strýc nakonec zavelí, že nás vyprovodí na hostel. To spočívalo v ‚exkurzi‘ autem po nejvykřičenějších ulicích São Paula plných prostitutek. Strýček měl nejspíš pocit, že musíme vidět ze São Paula i něco zajímavého, což tímto nečekaným zážitkem rozhodně dokázal.

Neuvěřitelný výhled a další příjemné setkání

Druhý, a zároveň poslední den jsme vyrazili na vyhlídku budovy Altino Arantes, která byla ve stylu Art deco postavena před více než 80 lety. Budova připomínající nápadně Empire State Building v New Yorku nabídla krásný výhled na celé město a my měli možnost vidět, jak obrovské São Paulo je. Po tomto zážitku a návštěvě místní tržnice dostáváme další pozvánku na večeři, tentokrát od Salisovy bývalé kolegyně z práce. S velkým nadšením i tuto nabídku přijímáme.

Fatima byla nesmírně zajímavá osoba. Žena po šedesátce, pracující jako investigativní novinářka, kouřící 80 cigaret denně, bezmezně podporující fotbalový tým Corinthians, jehož logo bilo do očí po celém domě, a především žena, která dokázala porazit před lety rakovinu a tím o 180 stupňů změnit svou povahu. Dříve údajně arogantní nepříjemná pracovnice největší brazilské televize byla neskutečně milá a přátelská a bylo na ní vidět, jak moc si váží a užívá života. Byli jsme skvěle napojeni, nakrmeni a ve velmi uvolněné atmosféře trávili velice příjemné odpoledne a večer. Letadlo ale nečeká, a i my se museli vydat na cestu dál. Téměř tři hodiny trvající jízda na letiště demonstrovala, jak obrovské Sao Paulo je. I přes velkou vzdálenost nás Salis doprovodil a my vyrazili vstříc poslední brazilské zastávce – Foz do Iguaçu.

23. 2. 2020